Jak jsou na tom zvířata, která zažila odmítnutí, opuštění nebo týrání a bolest? Může se u nich vyvinout posttraumatický syndrom, emoční nebo sociální deprivace? Zatímco humánní medicína pomáhá těm, kteří bojují s neduhy těla i mysli, v ochraně zvířat narážíme na podobně tichý a často přehlížený boj. Jsou jím traumata, deprese a úzkosti zvířat, která zažila týrání, samotu nebo ztrátu domova.
Nemoc není jen virus nebo zlomenina. Nemocná může být i zvířecí duše. Zvířata, která prošla peklem, nepotřebují jen plnou misku, ale především čas, pochopení a někoho, kdo je naučí, že ruka člověka už nemusí bolet.
Zvířata, stejně jako lidé, mají komplexní limbický systém, který zpracovává emoce. Pokud jsou vystavena dlouhodobému stresu, samotě nebo násilí, dochází u nich k fyziologickým změnám v mozku.
Více než jen instinkt
Dávno neplatí mýtus, že zvířata „jen reagují na podněty“. Moderní věda potvrzuje, že savci prožívají emoce velmi podobně jako lidé. Mají strach, cítí zármutek a mohou trpět posttraumatickou stresovou poruchou (PTSD). Když se řekne „nemocné zvíře“, většině z nás se vybaví zánět, zlomenina nebo paraziti. Ty nejhorší šrámy jsou však často ty, které nejsou vidět.
Typické projevy traumatu a „zvířecí deprese“
U zvířat se psychické strádání projevuje různě, často v závislosti na jejich osobnosti a povahových vlastnostech, psychické odolnosti, schopnosti zvládat stres, emoční a psychickou deprivaci.
Naučená bezmoc: U opuštěných či týraných psů a koček v péči útulků se často setkáváme se stavem, kterému říkáme naučená bezmoc. Zvíře, které bylo dlouhodobě týráno nebo opuštěno, dojde do bodu, kdy rezignuje, přestává reagovat na okolí, nereaguje ani na jídlo, apaticky leží a má „skelný pohled“. Je to stav, kdy zvíře pochopilo, že nemá kontrolu nad svou bolestí, svým osudem.
Separační úzkost: Extrémní strach z opuštění, který u zvířat z útulků pramení z předchozí ztráty domova, péče, jistoty. Projevuje se destruktivním chováním nebo neustálým štěkotem/mňoukáním.
Stereotypní chování: Neustálé přecházení v kotci či ve výběhu, točení se dokolečka nebo sebepoškozování (např. vykusování srsti až do krve). Je to mechanismus, jak se mozek zvířete snaží zvládnout nesnesitelný stres a utlumit vnitřní bolest vyplavením endorfinů.
Strachová agresivita: Často jde o zoufalý obranný mechanismus nemocné zvířecí duše, která se bojí dalšího zranění.
Cesta k „uzdravení“
Léčit zvířecí psychiku je běh na dlouhou trať. Na rozdíl od fyzické újmy, kterou napravuje veterinární péče, duši léčí především čas, trpělivá laskavá péče, bezpečné a klidné prostředí.
Bezpečí jako základ: Výchozím předpokladem k uzdravení je nabídnout zvířeti bezpečí, jistotu, předvídatelnost. Zvíře musí zjistit, že se mu nic zlého nestane a že se může spolehnout na to, že jeho potřeby budou naplněny, ani by o ně muselo prosit. Pro traumatizované zvíře je důležitou oporou zavedení pevného režimu. Když ví, kdy dostane najíst, kdy se jde venčit, kdy je čas na odpočinek, jeho hladina kortizolu (stresového hormonu) začne klesat.
Trpělivost jako lék: U týraných, zanedbaných, opuštěných zvířat s psychickou či emoční deprivací, posttraumatickým syndromem nebo „jen“ deprimujícími zážitky, nelze nic uspěchat. Nátlak na socializaci může naopak trauma jen prohloubit. Důležitým krokem je znovuobnovení důvěry v člověka a vrácení chuti do života (beze strachu). K tomu je klíčovým prostředkem empatie.
Kdo si někdy adoptoval zvíře z útulku s traumatizující minulostí, ví, jak dlouho a těžko se zbavuje strachů a úzkosti, které zažilo. Chce to čas, trpělivost a soustavnou mravenčí práci, někdy je třeba i pomoc odborníka. A některé situace, připomínající trauma z minulosti, budou zvíře děsit možná po zbytek života, jen se míra strachu může zmenšit a zvíře se s ním alespoň nějakým způsobem vyrovná.
Nepředpokládá se, že by si zvířata dokázala vybavit konkrétní situace stejným způsobem jako lidé. Mají však velmi schopnost vytvářet asociace. To znamená, že si spojují určité osoby, zvířata, předměty nebo místa s příjemnými či nepříjemnými pocity a zážitky. Zvířata sice nepřemítají nad minulostí, ale pokud si s někým nebo s něčím spojí negativní emoci, mohou ve stejné nebo podobné situaci tuto emoci opakovaně (i dlouhodobě) prožívat.
Individuální přístup: Každé zvíře má svou „hranici bolesti“. Co jednoho tvora motivuje, může druhého děsit.
Pozitivní motivace: Nikdy nepoužívat tresty. Každý malý pokrok (přijití si pro pamlsek, oční kontakt) je obrovským vítězstvím.
Role „dočasek“ (dočasných péčí)
V souvislosti s nemocí a uzdravováním hrají klíčovou roli tzv. dočaskáři.
Útulek je pro psychicky zlomené zvíře jako nemocniční chodba – sterilní a hlučná. Dočasná péče je jako domácí sanatorium, kde má zvíře klid na rekonvalescenci a individuální pozornost, kterou v přeplněném útulku nedostane.
Jak můžete pomoci?
Podporou dočasných péčí: Domácí prostředí léčí psychiku nejrychleji. Můžete se jako dobrovolníci přihlásit do některého z programů dočasné péče útulků a azylů pro zvířata (např. Dočasky De De, z.s. – https://www.docaskydede.cz/ pro týrané psy a kočky, nebo Králíčci a hlodavci v nouzi z.s. – https://kralicciahlodavcivnouzi.cz/dobrovolnici/).
Adopcí zvířat z útulků, azylů a dočasek: Dejte šanci i těm, kteří se v útulku nahrbí v rohu. Možná jen čekají na bezpečné místo, kde se budou moci znovu nadechnout. Adoptovat zvíře s „neviditelným handicapem“ vyžaduje odvahu a velké srdce. Odměnou je však pouto, které je díky společně překonanému traumatu neuvěřitelně silné.
Všímavostí: Nebuďte lhostejní a neignorujte známky zanedbání péče a týrání zvířat ve svém okolí. Psychická bolest je stejně skutečná jako ta fyzická.
Zranitelnost není slabost, ale výzva k soucitu. V ochraně zvířat se denně přesvědčujeme o tom, že i ta nejzlomenější zvířecí duše má schopnost se znovu zahojit, dostane-li k tomu od nás pomoc, podporu, lásku, péči, bezpečí, jistotu a klid.
Možná nemůžeme zachránit všechna zvířata světa, ale pro ta, jimž můžeme pomoci a kterým se rozhodneme naslouchat a trpělivě jim hojit jeho neviditelná zranění, se změní celý vesmír. Protože nakonec je to právě naše laskavost a přátelství, co dokáže vyléčit zlomenou zvířecí duši.
Každé zvíře, které po prožitém traumatu poprvé dobrovolně položí hlavu do dlaně člověka, je důkazem, že vnitřní jizvy se sice nikdy úplně nevytratí, ale lze se s nimi naučit žít. Děkujeme všem, kteří mají tu trpělivost být traumatizovaných zvířatům v jejich cestě k uzdravení oporou.
