V neděli 20. července jsme oslavili Mezinárodní den vesmírného průzkumu a v pondělí 21. července 2025 jsme si připomněli přesně 56 let od chvíle, kdy se člověk poprvé prošel po Měsíci. Slavná věta amerického astronauta Neila Armstronga „Malý krok pro člověka, ale velký skok pro lidstvo“ se stala symbolem technologického pokroku i lidské odvahy. Jenže co tomuto “velkému skoku pro lidstvo” předcházelo?
Ještě dříve, než první člověk vzlétl do Vesmíru, než první člověk vkročil na Měsíc, vyšlapávala mu cestu zvířata – tiší a osamělí hrdinové vesmírných misí, jejichž jména známe jen zřídka. Zatímco my oslavujeme lidské astronauty heroicky vyhlížející ve skafandrech, někde v zapomnění zůstává jejich první „krok pro člověka” provedený tlapkami zvířecích hrdinů – „krok“, který pro ně často znamenal i jejich poslední…
Lajka – hrdinka ze sovětských ulic, nejosamělejší a nejsmutnější pes ve Vesmíru
Hrdinka, oběť, symbol. Jedna z vítězek studené války. Milník v historii dobývání kosmu i hnutí za práva zvířat. A také pes, který byl obětován pro vítězství Sovětů nad Západem a v nejširší perspektivě pro lidstvo. První živý tvor na oběžné dráze.
Lajka byla obyčejná moskevská toulavá fenka. Měla klidnou povahu, drobnou postavu a spoustu odvahy, o které sama netušila. Právě tyto vlastnosti z ní udělaly první živou bytost, která obletěla planetu Zemi.
Lajka – pouliční kříženec. Dali jí různá jména a přezdívky – třeba Kudrnka nebo Citronek. Nakonec se ujalo jméno Lajka, protože se jednodušeji vyslovovalo cizincům. A také protože hodně štěkala, („lajať“ znamená v ruštině „štěkat“). V západních médiích byla známa také jako „Muttnik“. Od anglického „mutt“ – kříženec. Čili zkratka pro „kříženec ve Sputniku“.
Lajka měla asi tři roky, vážila přibližně šest kilogramů. Vědci vytipovali toulavého psa, protože předpokládali, že je uvyklý různým těžkostem života – zná hlad, zimu, samotu, nejistotu, nebezpečí…A chtěli fenu, protože je prostorově úspornější – nezvedá nohu při močení. Vědci k nepohodě na ulici, kterou Lajka zažila, přidali: raketu, stav beztíže, smrtící paniku. Lajka byla hodná, submisivní, vděčná, že se jí někdo ujal. Strpěla, že ji dávají do stále menších a menších boxů, aby si navykla na cestu do vesmíru. Na cestu bez návratu.
Bylo 3. listopadu 1957, když byla Lajka vyslána na palubě Sputniku 2 do Vesmíru. Loď neměla žádný návratový systém. Posadili ji do rakety s plným vědomím toho, co se stane. Sověti věděli, že Lajka zemře – šlo jen o to – kdy (?). Oficiální zprávy SSSR tvrdily, že přežila několik dní na oběžné dráze. Pravda se ukázala až o mnoho let později: Lajka zemřela během několika hodin po startu – na přehřátí a stres. Senzory umístěné na jejím těle ukázaly, že ihned po startu se její tepová frekvence zvýšila třikrát a dechová dokonce čtyřikrát. Ještě se najedla, ale panika ji přemáhala. Poté, co Sputnik 2 ztratil ochranný štít, se teplota v kabině prudce zvýšila…Dostavila se panická ataka a přehřátí organizmu…Lajka. Hrdinka. Pionýrka. Objevitelka. Průkopnice.
Stálo to za to?
V Rusku se Lajka a další psí kosmonauti stali nejen národními hrdiny, ale i jedněmi z prvních hvězd populární kultury, celebritami. „Popkultura“ byla ve východním bloku pod přísnou ideologickou kontrolou, ale psi byli v tomto ohledu shledáni zcela bezpečnými. Vyobrazení Lajky bylo všude – na krabičkách od sirek, na známkách, pohlednicích, čokoládě, cigaretách…Sochu Lajky připomínající, že i ti bezejmenní mohou změnit běh dějin, dodnes najdete v Moskvě. Z hlediska propagandy nebylo vhodné s všudypřítomnými symboly, obrázky a záběry Lajky spojovat představu bolesti, utrpení a smrti. Oficiální sovětská propaganda proto ještě dlouhá léta tvrdila, že vše proběhlo podle plánu: Lajka několik dní kroužila po oběžné dráze a podle sovětských vědců netrpěla…
Šťastnější Lajčiny následovnice Belka a Strelka, které se ze své vesmírné mise vrátily, se staly nejen sovětskými ale i globálními ikonami – jejich štěňata byla ambasadory dobré vůle. Jedno z nich dostal darem například americký prezident J. F. Kennedy.
Sovětská propaganda a heroická i popkulturní fasáda zakryly skutečný příběh Lajky. I důležitou otázku: Mělo to všechno vůbec smysl?
Lajčin let do kosmu přinesl zásadní poznatky pro další vesmírné mise – zvířecí i lidské. Ale příběh Lajky také rozvířil etické debaty, které doznívají dodnes.
„Čím víc času uběhlo, tím víc lituji. Neměli jsme to dělat,“ řekl v roce 1998 jeden z autorů projektu Lajka – Oleg Gazenko. „Nedozvěděli jsme se tolik, aby to ospravedlnilo smrt psa.“
Hnutí za práva a proti týrání zvířat nebylo v polovině 20. století ještě ani zdaleka tak rozvinuté jako v současnosti. Začínající „vesmírné závody“ živené atmosférou studené války měly navíc silný náboj heroismu, mocenství, nacionalismu, které se manifestovaly v boji mezi velmocemi (USA a tehdejším SSSR), v získávání globální prestiže a to i prostřednictvím dobývání Vesmíru…Představa hrdinné sovětské fenky, která se obětovala na oltář pokroku, rezonovala i ve Spojených státech amerických, v západní Evropě a prakticky po celém světě.
Nicméně se objevily také kritické ohlasy a protesty zastánců ochrany zvířat ve spojení s Lajčiným příběhem a dalšími plánovanými zvířecími misemi do Vesmíru. Úvodník britského deníku The Times Lajku označil za „nejosamělejšího a nejsmutnějšího psa v dějinách“ a celý experiment pak za „monstrózní a odporný“. Mnoho ochránců a milovníků zvířat s protestními transparenty demonstrovalo před sídlem OSN v New Yorku. Britská Liga na ochranu psů požádala všechny majitele psů, aby za Lajku drželi minutu ticha. A organizace prosazující ochranu práv zvířat po celém světě vyzývaly k protestům před sovětskými ambasádami.
Sovětský kosmický program vyslal mezi lety 1951–1966 do vesmíru psy celkem 71krát. 17 psů zemřelo. Američané používali k vesmírným testům především opice. Vědci z obou zemí obhajovali pokusy na zvířatech tím, že o dopadech vesmírného letu na člověka se ví příliš málo. Že riziko lidských ztrát je příliš velké…
Proč Sovětský svaz používal k pokusům a vesmírným misím psy se lze jen domnívat. Snad proto, že měl založenu tradici ve výzkumu psů díky Ivanu Petroviči Pavlovovi (1849 – 1936), ruskému fyziologovi, psychologovi a lékaři, který se zabýval studiem trávicích procesů a s nimi spojených reflexů, k němuž využíval psy jako pokusné subjekty. Je to jen hypotéza. Jisté ale je, že u všech psů vyslaných do kosmu se počítalo s možností návratu. Kromě jediného. Lajky…
Opice ve vesmíru
Do vesmíru se vydaly i opice – zejména makakové, šimpanzi a kapucíni. USA i SSSR v padesátých a šedesátých letech 20. století vyslaly do kosmických výšek celé oddíly primátů. Jednou z prvních byla samička jménem Albert II., která se v roce 1949 dostala nad hranici 100 km – tedy za oficiální hranici vesmíru. Její mise však skončila tragicky, když selhal padák. Další známý primát – šimpanz pojmenovaný Ham – byl v roce 1961 vůbec prvním „opičím kosmonautem“, který nejen přežil let, ale také aktivně spolupracoval – během letu plnil jednoduché úkoly. Jeho schopnost reagovat i ve stavu beztíže potvrdila, že i lidé budou schopni zvládat tento stav a ovládat vesmírné stroje na oběžné dráze.
Félicette – kočičí kosmonautka, na kterou se zapomnělo…
O šest let později, v říjnu 1963, vypustili Francouzi do Vesmíru dalšího živočicha. Nebyl to pes. Ani opice. Byla to černobílá kočka.
Dostala kód C 341, ale svět ji dnes zná pod jménem Félicette. Na palubě rakety Véronique AG1 vystoupala až do výšky 157 km. Zažila pět minut beztíže a zpět na Zemi přistála živá – na padáku. Jako jediná kočka v historii, která se vrátila z vesmíru.
Bohužel její příběh také nemá šťastný konec. Po návratu byla kvůli vědeckým zkoumáním usmrcena. Vědci chtěli analyzovat její mozek. Félicette na dlouhá desetiletí zmizela z historie. Zatímco její kolega šimpanz Ham se stal celebritou, ona se dočkala pomníku až v roce 2019 – a to díky crowdfundingové kampani a odhodlání několika nadšenců, jejích příznivců. Její socha dnes stojí ve francouzském Štrasburku jako němá ale výmluvná vzpomínka a poděkování statečné kočce Félicette a všem „bezejmenným“ zvířatům, která pomohla lidstvu dobývat vesmír…
Bezejmenní hrdinové
Zapomenout bychom neměli ani na octomilky – drobné mušky, které jako úplně první živí tvorové opustily Zemi již v roce 1947. Na palubě americké rakety V-2 se dostaly až do výšky 100 kilometrů. Ačkoliv jejich let trval jen několik minut, vrátily se živé. Vědcům tak pomohly pochopit, jak mikroskopický život reaguje na kosmické záření.
Do vesmíru zamířili také králíci, želvy, morčata, ryby, žáby, ba dokonce i pavouci. Každý druh poskytoval jiné informace – o srdeční činnosti, nervové soustavě, dýchání, či chování v beztížném stavu. Sovětské želvy například letěly v roce 1968 kolem Měsíce ještě před slavnou misí Apolla 8. A v roce 1973 američtí studenti vyslali do vesmíru na palubě Skylabu samičku pavouka jménem Arabella, aby zjistili, zda dokáže tkát pavučinu i ve stavu beztíže. A výsledek? Dokázala to.
Dnes už vysíláme do vesmíru spíše jen roboty než lidi a zvířata. Technologie pokročila, otázky etiky se zostřily. Ale bez těchto zvířecích vesmírných průkopníků bychom nikdy nepochopili, co všechno lidské tělo a mysl ve vesmíru dokáží zvládnout.
Náš vděk i soucit patří všem bezejmenným hrdinům s tlapkami, ocáskem nebo křidélky. Jejich příběhy nám připomínají, že cesta ke hvězdám byla dlážděna nejen lidskou zvědavostí, ale i tichou odvahou a utrpením těch, kteří nám dali šanci snít o výpravách do vesmíru a blízkých setkáních třetího druhu…
U příležitosti Mezinárodního dne vesmírného průzkumu, s vědomím minulosti a pohledem upřeným do budoucnosti, si můžeme dovolit pozměnit známý výrok amerického astronauta Neila Armstronga na jeho nové znění: „Malý krok pro člověka, velký skok pro zvířata.“
Co kdybychom místo dobývání dalších planet dobývali své vlastní limity soucitu? Co kdybychom dnešní oslavu věnovali právě zvířatům, která kvůli nám letěla tam, odkud se často nevrátila? Lidstvo si dnes může dovolit malý krok zpět – uskromnit se, přibrzdit, vystačit si s tím, co má(me). A díky tomu dát prostor zvířatům ke skoku vpřed. K větší ochraně, důstojnosti, respektu. Podporujte spolu s námi ochranu zvířat. Děkujeme.
