Kočky provázejí člověka už tisíce let – v legendách byly bohyněmi, v domácnostech společníky, někdy záhadnými bytostmi na hranici lidského chápání. Dnes se ukazuje, že jejich role může být ještě hlubší. Dokážou nás uklidnit, motivovat a otevřít dveře k emocím, které jinak zůstávají skryté.
Odborně vedená práce s kočkami má jméno: felinoterapie. V českém prostředí jde o obor, který se rodil postupně. Z inspirace, vědeckých poznatků i z velmi osobních příběhů. A právě o nich jsme hovořili v rozhovoru s Danielou Hypšovou, zakladatelkou Nezávislého chovatelského klubu (NCHK) a autorkou unikátní metodiky felinoterapie, která je dnes uznávána i v zahraničí.
První setkání s pojmem felinoterapie
Než se felinoterapie stala součástí odborných konferencí a metodických příruček, byla především otázkou: co když kočka dokáže přinést člověku víc než jen potěšení z hlazení? Co když její přítomnost může být skutečně léčivá?
Jak a kdy jste se poprvé setkala s pojmem felinoterapie a co Vás inspirovalo k tomu, abyste se jí začala věnovat?
Čas opravdu letí – je to už více než 20 let, kdy jsme s kolegyněmi v českém prostředí vytvořily pojem felinoterapie. Inspirovaly jsme se tehdy již existující canisterapií a podobné myšlenky vznikaly i v zahraničí. Proto se dnes setkáváme s názvem Felinotherapie v německy mluvících zemích, Felinotherapy v angličtině, felinoterapia na Slovensku a фелінотерапія na Ukrajině. Vývoj zooterapie se v České republice a na Slovensku ubíral trochu jinou cestou než v anglosaských zemích. Zatímco organizace Pet Partners (dříve Delta Society) v USA zastřešovala všechny druhy zooterapií a vytvořila společné standardy, u nás se postupně formovaly samostatné, oddělené standardy pro canisterapii i felinoterapii. Od počátku jsme čerpali inspiraci na mezinárodních konferencích, při setkáních se zahraničními kolegy i z praxe českých canisterapeutů.
Moje osobní cesta k felinoterapii ale začala už o něco dříve, v polovině 90. let. Organizovali jsme výstavy a setkání pro školy a viděli jsme, jak radostně děti reagují na přítomnost koček – a zároveň, jak dobře tato interakce působí i na samotné kočky.
Silným impulsem k vytvoření konceptu felinoterapie byla i osobní zkušenost: rodinná tragédie a ztráta blízkého člověka, který se kromě práce psychologa chtěl věnovat také záchranářské činnosti se psy. Bohužel mu to již nebylo dopřáno. Felinoterapie se pro mě stala cestou, jak navázat tam, kde on už pokračovat nemohl – byť jiným způsobem, skrze kočky.
Založení NCHK – více než jen chov koček
Za každým oborem stojí lidé, kteří se rozhodnou jít jinou cestou. V případě NCHK to byla snaha propojit chovatelskou praxi s radostí ze soužití s kočkami a s myšlenkou, že kočky mohou pomáhat i jiným.
Kdy a proč jste založila Nezávislý chovatelský klub (NCHK) a čím je jeho činnost jedinečná?
Nezávislý chovatelský klub (NCHK) byl založen v roce 1998. Stejně jako u felinoterapie je i zde důležitý časový přesah – zakládající členové, včetně mě, působili v chovatelství už mnohem dříve, a to v různých organizacích, například v Českém svazu chovatelů, Bohemia Cat Clubu nebo Bohemians Edelkatze. Poslední dva kluby vznikly po roce 1990 a nejsou členy FIFe, ale World Cat Federation. Sama jsem začínala v Českém svazu chovatelů a na počátku 90. let jsem byla zakládající členkou a viceprezidentkou Bohemia Cat Clubu.
NCHK jsme zakládali s jasnou vizí: chtěli jsme, aby se organizovaný chov koček co nejvíce opíral o vědecké poznatky. Nešlo nám o honbu za tituly a výstavní pozlátko, ale o to, abychom se soustředili na radost ze soužití s kočkami a na šíření této radosti dál.
Jedinečnost NCHK spočívá kromě jiného v tom, že felinoterapie je přímo zakotvena ve stanovách klubu. Je to společenství chovatelů i majitelů koček, kteří se felinoterapii aktivně věnují nebo ji podporují. Samotná chovatelská činnost je dnes už velmi malá – klub se prakticky soustřeďuje výhradně na felinoterapii, případně chov pro felinoterapii. Vedeme pečlivé záznamy v plemenné knize a víme, které linie koček pracovaly ve felinoterapii a samozřejmě chceme tuto kontinuitu udržet i do budoucna.
Vznik odboru zooterapie
Felinoterapie staví na odborných základech a dlouhodobých cílech. V roce 2003 proto vznikl v rámci NCHK odbor zooterapie.
V roce 2003 vznikl v rámci NCHK odbor zooterapie. Jaká byla tehdy Vaše hlavní motivace a cíle?
Naše tehdejší motivace a cíle se vlastně dodnes nezměnily. Chtěli jsme – a stále chceme – budovat hluboké pouto důvěry se svými kočkami a radost ze společného soužití šířit dál, ke všem potřebným bez rozdílu.
Od začátku bylo naším cílem také spolupracovat se všemi subjekty v České republice i v zahraničí, kteří mají zájem rozvíjet felinoterapii na odborném základě. Vycházíme přitom z nejnovějších poznatků neurobiologie, etologie, welfare koček a souvisejících oborů.
Metodika, která se vyvíjí…
Každý obor potřebuje pevný rámec a v případě felinoterapie to je metodika, která se od počátku vyvíjí spolu s novými poznatky vědy i praxí samotnou.
Vypracovala jste metodiku felinoterapie, která je v Evropě považovaná za unikátní. Můžete nám přiblížit, čím je specifická a co všechno zahrnuje?
Ráda bych zdůraznila, že Metodika felinoterapie NCHK je jako živý organismus – neustále se vyvíjí. Její první verzi jsem vytvořila v roce 2004 jako příspěvek na Mezinárodní konferenci věnovanou zooterapiím, kterou pořádalo sdružení Filia v Brně. Tomuto sdružení a jeho předsedkyni, Dr. Jiřině Lacinové vděčí česká zooterapie za mnohé. Tehdy šlo o vůbec první metodiku felinoterapie minimálně v zemích bývalého východního bloku, a podle našich informací neexistovala ani jinde ve světě. Od té doby ji pravidelně revidujeme a dnešní podoba je skutečně unikátní.
Naše současná metodika zahrnuje dva klíčové nástroje:
Iniciační dotazníkový test – samostatně vytvořený nástroj, který lze považovat za český ekvivalent mezinárodního Fe-BARQ testu profesora Jamese Serpella (University of Pennsylvania). Slouží při výběru a základním posouzení kočky. Zároveň ale často přináší majiteli i „aha moment“ – uvědomění, že některým projevům chování dosud nepřikládal pozornost a že by je měl začít sledovat. Díky tomu může své kočce lépe porozumět a prohloubit s ní vztah.
Trojúrovňový evaluační test – používáme jej při analýze videí z tréninku a při samotných interakcích kočky, handlera a klienta a v dalších situacích. Tento test využívá nejnovější poznatky neurobiologie a stojí na třech pilířích:
somatickém prožívání (Peter Levine),
polyvagální teorii (Stephen Porges),
a primárních afektivních principech (Jaak Panksepp).
Díky analýze videí za podpory umělé inteligence, dokážeme sledovat, jak kočka vnímá a zpracovává signály z prostředí, zda se zapojuje ventrální větev nervu vagus (zajišťující sociální zapojení), a které primární afektivní okruhy v mozku jsou aktivní.
Tento evaluační test je výjimečný tím, že nám může poskytnout informace o stavu všech zúčastněných, tedy nejen kočky. Felinoterapie je totiž v jistém smyslu jako tanec nervových systémů, v němž se vzájemně ladí kočka, člověk, který ji provází, a člověk, jemuž je felinoterapie určena. Díky tomu můžeme přizpůsobit intervenci tak, aby byla v maximálním souladu s welfare všech stran a dodat podporu tam, kde je jí třeba, například zvětšit vzdálenost mezi kočkou a klientem, dopřát kočce odreagování a nabídnout klientovi nejvhodnější možnost zapojení. Stejný princip lze využít také při sledování běžného chování koček, při jejich tréninku nebo při řešení problémového chování.
Praktickým přínosem metodiky je, že pomáhá chovatelům, terapeutům i institucím a klientům lépe porozumět kočkám, předcházet stresu a zajišťovat jejich pohodu. Zároveň umožňuje zvolit takové postupy, aby felinoterapie přinášela radost a užitek nejen klientům, ale i samotným kočkám.
Výběr koček a vztah především
Mnozí by rádi znali recept na „dokonalou terapeutickou kočku“. Odpověď je však mnohem jemnější: základem je vztah, důvěra a respekt.
Jak probíhá výběr koček vhodných pro felinoterapii? Dá se už u malého koťátka poznat, zda má předpoklady stát se felinoterapeutickou kočkou?
Felinoterapie má mnoho podob, a proto se i výběr kočky může lišit podle toho, zda hledáme partnera pro práci v instituci, nebo pro podporu v domácím prostředí. Také se liší podle individuality člověka, který bude s kočkou pracovat – musíme se k sobě hodit jako klíč a zámek. Pro všechny typy je ale zásadní jedno – hluboký vztah důvěry mezi člověkem a kočkou. Ten nevznikne přes noc, ale je třeba jej postupně budovat.
Když si handler vybírá kočku pro felinoterapii, hledá především spolehlivého partnera, s nímž si rozumí beze slov. Taková kočka by měla dobře zvládat cestování, být hravá a ochotná navazovat kontakt s cizími lidmi. Zároveň je důležité, aby byla zdravá, dokázala používat strategie chování, kterými si sama reguluje stres, a uměla se ladit nejen na svého handlera, ale i na klienta. Zásadní podmínkou je také úspěšná socializace – tedy to, že kočka od mládí poznala různá prostředí, zvuky, lidi i situace a dokáže je bezpečně zvládat.
Výběr kočky však není jen otázkou rozumu. Je důležité vnímat i vlastní somatické prožívání – jednoduše řečeno, vybrat si kotě nebo kočku, se kterou je nám dobře v těle. Pokud cítíme klid, uvolnění a radost, je to signál, že vztah může vyrůst do hloubky. Není dobré si něco nalhávat nebo kočku vybírat jen podle měřítek krásy. Můj názor je, že kočku je třeba vybírat srdcem. Rozum bohatě využijeme v tréninku.
Pokud jde o felinoterapii doma, kromě budování důvěry hraje zásadní roli respekt k naší kočce. Zjednodušeně řečeno – je třeba brát ji takovou, jaká je, podporovat její silné stránky a respektovat její povahu. Možná nás pak překvapí, že právě díky tomuto přístupu začne kočka měnit své chování, více vyhledávat naši přítomnost a společné aktivity.
Ve felinoterapii obecně platí, že musíme respektovat svého kočičího partnera a připravovat takové aktivity, které jsou mu ušité „na míru“. Jen tak se bude cítit dobře a v bezpečí – a svou radost pak bude nakažlivě šířit dál.
Při posuzování malých koťat bych byla osobně velmi obezřetná při vytváření prognóz. Důvodem je to, že člověk, který si kotě vybírá, nejen vytváří prostředí, v němž bude kotě rozvíjet své silné i slabé stránky, ale zároveň tímto prostředím i sám je. Velkou roli proto hraje povaha, míra trpělivosti, úroveň energie, řeč těla a schopnost regulace vlastního nervového systému u člověka. Ve felinoterapii totiž s kočkou společně vytváříme živé energetické pole, v němž se vzájemně ovlivňujeme a ladíme jeden na druhého.
Samozřejmě existují určité varovné signály, které by mohly naznačovat, že kočka nebude ideálním adeptem pro institucionální felinoterapii – například:
úplná disociace (kotě „není duchem přítomno“ při hře či kontaktu),
strach z hraček nebo naopak nadměrná hyperaktivita bez schopnosti soustředění
atypický klid či letargie,
nevyprovokovaná agrese vůči lidem.
V takových případech je vždy na místě nejprve vyšetření u veterináře, který potvrdí nebo vyloučí zdravotní problém. Obecně je ale vhodnější vybírat pro felinoterapii až kočky od jednoho roku věku výše, v závislosti na plemeni a rychlosti dospívání. Doporučení organizací IAHAIO a Pet Partners také uvádí, že do felinoterapie by měly být zařazovány kočky starší jednoho roku, které žijí v domácnosti handlera nejméně šest měsíců.
Příprava a trénink – více než výcvik
Při slově „výcvik“ si představíme povely a disciplínu. U koček jde ale o něco jiného – o citlivé posilování důvěry, budování bezpečí a podporu strategií, které jim umožní zvládat nové situace bez stresu.
Na co se při jejich přípravě a výcviku zaměřujete nejvíce?
Příprava kočky pro felinoterapii není jen o „výcviku“ v klasickém smyslu slova. Nejvíce se zaměřujeme na budování důvěry a vztahu mezi kočkou a jejím handlerem. To je základ, bez kterého žádná terapie nefunguje. Dále je důležité, aby kočka měla možnost rozvíjet seberegulační strategie – tedy umění sama se uklidnit, zpracovat nové podněty a vrátit se do pohody. Využíváme přitom jednoduchý trénink (např. klikr, targeting), hry a postupné seznamování s různými prostředími, vždy s ohledem na welfare kočky.
Lidé a kočky jako partneři
Nejen kočka, ale i její člověk musí splňovat určité předpoklady. Felinoterapie není jednostranná, je to partnerský vztah.
Jaké vlastnosti by měl mít člověk, který pracuje s kočkou v rámci felinoterapie?
Nejdůležitější je trpělivost, respekt a schopnost naslouchat. Handler musí být připravený přijmout kočku takovou, jaká je, a ne ji násilně měnit. Potřebuje mít dobrou schopnost vlastní seberegulace – protože pokud je nervózní člověk, kočka to okamžitě vycítí. Velmi cenná je také schopnost empatie a jemné neverbální komunikace. A nesmí chybět ani smysl pro humor – protože kočky nás často překvapí a je dobré umět přijmout situaci s lehkostí.
Uplatnění felinoterapie
Od nemocnic po domovy seniorů, od dětských domovů až po rodinné prostředí. Kočky se dokážou naladit na různé situace a přinést podporu těm, kteří ji potřebují nejvíc.
Kde felinoterapie v České republice v současnosti probíhá a kdo jsou Vaši hlavní klienti?
Felinoterapie probíhá v celé řadě prostředí – v domovech seniorů a stacionářích, v zařízeních pro lidi s Alzheimerovou chorobou, v nemocnicích, v dětských domovech i v domácím prostředí klientů. Hlavními klienty jsou lidé, kteří potřebují podporu v oblasti psychické pohody, aktivizace nebo motivace k pohybu a komunikaci. Patří sem senioři, děti s PAS, lidé s úzkostmi či depresí, ale i rodiny, které si přejí zapojit kočku do domácí terapie. Máme též rozpracovaný koncept Felinoterapie doma, tedy felinoterapie s vlastní kočkou klientů, kdy handler funguje jako poradce a pomocník při plánování aktivit, tréninku a obecně budování pouta a welfare všech zúčastněných.
Příběhy, které dávají smysl
Za každou metodikou, testem a teorií stojí skutečné příběhy lidí a koček. A právě ty ukazují, jak silné může být pouto mezi nimi.
Máte nějaký příběh z praxe, který Vás osobně nejvíce zasáhl a potvrdil Vám smysl felinoterapie?
Felinoterapie je především o lásce, respektu a vztazích. Jeden z nejsilnějších okamžiků pro mě byl spojený s naší kolegyní, která se svým kocourkem navštěvovala klienty v domově seniorů. Když jí byla diagnostikována neléčitelná rakovina slinivky, byli jsme nuceni s pokorou přijmout poznání, že ve chvílích, kdy už medicína nemůže nabídnout léčbu, stále zůstává láska.
Ve velmi krátkém čase jsme pro ni zorganizovali společné setkání felinoterapeutů a chovatelů z celé republiky. Jsem dodnes vděčná všem, kdo odložili vlastní strach ze smrti a přijeli s úsměvem na rtech. Bylo to setkání plné sdílené radosti, smíchu, kočičího pomazlení, dobrého jídla a krásy přítomného okamžiku.
A i když felinoterapie neumí dělat zázraky, dokáže pomoci nést tíhu života a darovat vzpomínky, které dají člověku sílu v těžké době.
Fyzické a psychické benefity
Jak měřit sílu kočičího doteku? Čísla ukazují na snížení krevního tlaku a srdeční frekvence. Ale často jde o něco víc – pocit radosti, bezpečí a nově objevenou chuť tvořit nebo žít aktivněji.
Jaké fyzické nebo psychické benefity pozorujete u lidí, kteří se pravidelně setkávají s kočkami v rámci terapie?
Na fyzické úrovni je to především zpomalení srdeční frekvence, snížení krevního tlaku a celkové uvolnění svalového napětí. Na psychické úrovni lidé často mluví o pocitu radosti, bezpečí a přijetí. U dětí i dospělých se zlepšuje schopnost soustředění, komunikace a někdy se obnovuje i chuť tvořit nebo pohybovat se. Kočka je navíc pro mnohé klienty motivací – vstát, připravit pamlsek, podat hračku. Tyto malé kroky mají velký dopad na jejich kvalitu života.A neméně důležitá je i podpora obou mozkových hemisfér bilaterální haptickou stimulací, dotyky jemného kočičího tělíčka a prohřátí rukou. Tytéž benefity pozorujeme také u koček- felinoterapie působí pozitivně na všechny zúčastněné.
Mýty a předsudky
„Kočky jsou sobecké.“ „Kočku vycvičit nelze.“ Takové věty slyší odborníci často. Praxe ale ukazuje, že realita je jiná – stačí k ní přistupovat s respektem.
S jakými největšími mýty nebo předsudky o felinoterapii se setkáváte a jak na ně reagujete?
Častým mýtem je, že „kočka se nedá vycvičit“ nebo že „kočka se nikdy nebude hodit na terapii, protože je sobecká a nezávislá“. Ve skutečnosti je to naopak – kočky mají obrovský potenciál, jen k nim musíme přistupovat jinak než ke psům. Dalším předsudkem je strach z alergií nebo hygieny. Vysvětlujeme, že při správném výběru a přípravě kočky, dodržování pravidel welfare a hygieny není riziko větší než u jiných zvířat. Odpovídáme vždy s respektem – protože předsudky často vycházejí z neznalosti. Také respektujeme prostou skutečnost, že ne všichni mají rádi kočky.
Spolupráce bez hranic
Nikdo nepracuje ve vzduchoprázdnu a už vůbec ne v oboru, který stojí na sdílení zkušeností. Mezinárodní spolupráce je proto klíčovým pilířem rozvoje felinoterapie.
Spolupracujete i se zahraničními odborníky a organizacemi. V čem Vám tato spolupráce nejvíce pomáhá?
Spolupráce se zahraničními kolegy a organizacemi nám přináší možnost učit se, sdílet zkušenosti, porovnávat metodiky a obohacovat naši praxi o nejnovější poznatky. Inspirujeme se například v oblasti neurobiologie, welfare nebo tréninku. Zároveň i my přinášíme do mezinárodního prostředí unikátní zkušenosti z českého prostředí, například naši metodiku felinoterapie. Taková výměna je nesmírně cenná – posouvá celý obor kupředu.Ráda bych zmínila veliký přínos v možnosti vzdělávání v kurzech Karen Pryor Academy a Animal Training Academy a také možnost studia v Institute of Sensorimotor Art Therapy a ve veřejně přístupných kurzech Edinburgské univerzity.Informace, které jsme z těchto zdrojů načerpali posunuly felinoterapii mílovými kroky vpřed.
Výzvy dneška
Každý obor čelí překážkám. U felinoterapie jde především o standardizaci, supervizi a welfare koček. Jen když bude zajištěno bezpečí zvířat i lidí, může se tento obor dál rozvíjet.
Jaké jsou v současnosti největší výzvy, které felinoterapie v České republice řeší nebo jimž čelí?
Jednou z největších výzev je potřeba spolupráce a sdílení zkušeností mezi českými organizacemi, které se věnují felinoterapii. V tomto směru se můžeme od zahraničních kolegů opravdu hodně učit.
Další výzvou je zvyšování povědomí o felinoterapii – vysvětlit odborné i laické veřejnosti, že nejde jen o „pohladit si kočku“, ale o promyšlený a odborně vedený proces.
Velmi důležitá je také otázka standardizace a supervize, aby byla zajištěna kvalita a bezpečí pro klienty i kočky. Velkým přínosem by bylo nastavení minimálních standardů pro všechny, kteří chtějí v této oblasti pracovat.
A konečně, zásadní výzvou je i podpora welfare koček zapojených do terapie. Bez ohledu na přínosy pro člověka musí být vždy na prvním místě pohoda a bezpečí samotného zvířete. Jen šťastná a spokojená kočka může být skutečnou terapeutkou.
Budoucnost felinoterapie
Technologie, vzdělávání, nové projekty – ale také návrat ke kořenům, k radosti z obyčejného soužití s kočkou. Budoucnost felinoterapie se otevírá do šířky i hloubky.
Kde vidíte budoucnost felinoterapie? Máte v plánu nové projekty, online aktivity, vzdělávací programy nebo třeba rozšíření spolupráce s institucemi?
Budoucnost felinoterapie vidím v čím dál těsnějším propojení nejnovějších poznatků o welfare lidí i zvířat s objevy neurobiologie. Cílem je, aby byla skutečným přínosem pro budování zdravého životního stylu a kvalitních vztahů – pro všechny zúčastněné.
Velký význam má a bude mít i využívání moderních technologií, například analýza videí s podporou umělé inteligence. Díky nim můžeme lépe porozumět chování koček i lidí a přizpůsobit prostředí i celý proces felinoterapie tak, aby byl přátelštější, bezpečnější a lépe cílený.
Důležitá je také spolupráce s institucemi, díky níž se může zooterapie – a spolu s ní i felinoterapie – stát běžnou součástí podpory zdraví a kvality života lidí.
Naším největším současným projektem je Feline Activities – nízkoprahová aktivizace s kočkami v domácím prostředí i ve veřejném prostoru. Také proto jsme se rozhodli posunout se z úzce terapeuticky zaměřeného prostředí AAS do oblasti podpory zdravého životního stylu, vzdělávání a volnočasových aktivit. Symbolicky tak uzavíráme kruh a vracíme se k samotným kořenům tohoto oboru. Plánujeme také dále rozvíjet nový směr Felinographic, který propojuje prvky felinoterapie, péče o kočky a neuroartu. A v neposlední řadě chceme posilovat systém, jenž propojuje instituce i jednotlivce poptávající Feline Activities s jejich poskytovateli – a to i mimo okruh NCHK a IFA.
Plánů je mnoho, ale to nejdůležitější zůstává stále stejné – pokorná vděčnost a radost z toho, že můžeme sdílet naše životy s nádhernými zvířecími společníky s něžnou duší.
