Kdo by neznal hady, tyto “beznohé ještěrky”? Ať už si připravíte tančící kobry, škrtící anakondy, pouštní chřestýše, nebo třeba slepýše (který ale není hadem, nýbrž ještěrkou). Každý máme nějakou představou. Již v minulosti byli hadi znázorňování na malbách a byli symbolem vědění. U jiných kultur měl had vyvolávat strach. Pojďme se na tyto výjimečné plazy podívat blíže.
Hadi (Serpentes) jsou dravci vyznačující se dlouhým tělem bez končetin, takže jejích kostra se skládá z lebky, žeber a páteře. Páteř může mít až 435 obratlů. Lebka je pohyblivě spojená, což znamená, že ji mohou v případě potřeby rozdělit a vykloubit si tak čelisti. Velikostně se pohybují od 10 cm u Barbados threadsnake (Tetracheilostoma carlae) až po 7 m kusy, jako je tomu například u krajty mřížkované (Python reticulatus)
Na území České republiky žije 5 druhů hadů – nejedovatá užovka stromová, hladká, obojková a podplamatá. Zmije obecná je jediným českým jedovatým hadem.
Vzhled
Povrch hadího těla je pokryt suchou, pružnou kůži a šupinami. V závislosti na druhu hada mají šupiny různý tvar i barvu. Kůže většinou nepropouští vodu ani jedním směrem, proto hadi mohli osídlit jak vodní, tak extrémně suché biotopy, jako jsou pouště. Když hadi rostou, musí se zbavovat vnější, pevné vrstvy odumřelé pokožky, které se říká svlečka. Protože mláďata rostou o mnoho rychleji než dospělí hadi, svlékají se také daleko častěji.
Fotografie: Mylene2401, Pixabay
Hadí protáhlý trup plynule splývá s krkem i ocasem. Nicméně některé vývojově starší skupiny si zachovaly zakrnělou pánev a nepatrné zbytky zadních končetin po stranách kloaky (např. hroznýšovití, Boidae). Lebka hadů se liší druh od druhu, díky specifickému kloubnímu spojení čelistí mají lebku velmi roztažnou a umožňuje jim polykat značně velkou kořist. Zuby jsou většinou silně zakřivené a ohnuté dozadu, což zabraňuje vysmeknutí uchvácené kořisti. ALE, kostra hadů je kromě lebky pouze šlachovitá, proto je vlastně označení kostra nepřesné.
Hadí zrak je přizpůsobený jejich způsobu života, ale obecně není příliš ostrý. Podzemní hadi ho mají velmi slabý, stromoví relativně dobrý. Zrak je pro hady důležitý k rozpoznání pohybu, nikoliv po přesné určení kořisti. Mají také velmi vyvinutý čich, jehož činnost je podpořena Jacobsonovým orgánem. Aktivní had svým neustále kmitajícím jazykem odebírá vzorky pachu ze svého okolí. Díky štěrbině v horní čelisti může kmitat jazykem bez otevření tlamy. Chřestýši, chřestýšovci, křovináři a někteří hroznýši a krajty mohou zjišťovat nepatrné změny teploty vzduchu obličejovými termoreceptory – tepločivnými jamkami umístěnými mezi okem a nozdrami. Vibrace vnímají spodní částí těla, proto se doporučuje dupat, chce-li člověk upozornit hada na svou přítomnost.
I když hadi nemají nohy, musejí se pohybovat. Evolucí tedy vzniklo několik způsobů pohybu, které hadi využívají, ale použití každé metody závisí i na hmotnosti hada, rychlosti pohybu či typu podkladu.
- Lineární pohyb vpřed – Těžcí hadi a hadi, kteří se pohybují pomalu, se někdy pohybují přímým směrem.
- Pohyb vlněním – Had se stáčí vlnovitě ze strany na stranu a používá při tom postupně každý bod svého těla k odrazům od terénních nerovností. Takto se hadi pohybují i při plavání, někdy i šplhání. Zvláštním případem je boční pohyb vlněním (sidewinding), využívaný některými hady zejména na sypkém povrchu (na písku v pouštích)
- Harmonikový pohyb – Hrabaví hadi se pohybují norami tak, že se jedním koncem harmonikově složeného těla prudce odrazí od stěny nory a druhý konec je tak vržen vpřed.
- Klouzání vzduchem – Někteří hadi žijící v korunách stromů (Chrysopelea) jsou schopni překvapivě efektivně plachtit poté, co zploští své tělo tak, že při pohybu vzduchem vyvozuje vztlak.
Většina hadů klade vejce, ale existuje i velké množství hadů, kteří jsou tzv. živorodí. Hadi mírného pásma se většinou páří na jaře brzy po ukončení hibernace- zimního spánku, a kladou vejce/ rodí mláďata v létě. Tropické druhy se často páří v časové návaznosti na období dešťů a kladou několik snůšek ročně. Jedinci se navzájem vyhledávají pomocí feromonů – chemických pachových stop, které v terénu zanechávají. Hadi většinou nejsou dobří rodiče, ale např. krajty obtáčejí svým tělem vejce, která tím chrání a zahřívají, a kobry hnízda s vejci hlídají.
Fotografie: Foto-Rabe, Pixabay
Lov
Potrava hada může být velmi rozmanitá nebo specializovaná a čím větší kořist, tím déle ji had tráví. Existují dva způsoby lovu – pomocí jedu a pomocí škrcení. Na světě žije asi 600 druhů jedovatých hadů, což je malý zlomek z přibližného počtu 3500 druhů hadů. Z těchto 600 může člověka vážněji ohrozit jen polovina. Jedovatí hadi používají jed k lovu kořisti, ale někdy i k sebeobraně. Uštknutý živočich na něj reaguje např. ochromením nebo potížemi s dýcháním – záleží na druhu jedu. Nejprudší jed mají mořští hadi vodnáři, ze suchozemských hadů je nejjedovatější taipan menší.
Mnozí hadi mají různé druhy jedu, které se na základě účinku dělí na:
- neurotoxin, který působí na nervovou soustavu. Produkují ho jedové žlázy většiny korálovcovitých hadů žijících na souši (např. kobry nebo mamby);
- myotoxin působí na svalovinu. Tento jed mají všechny mořské druhy korálovcovitých hadů (vodnáři, vlnožilové) a některé Australské suchozemské druhy korálovcovitých hadů.
- hemotoxin je rozkládá krevní buňky uštknuté kořisti. Působení jedu trvá déle než u neurotoxinu. Produkují ho jedové žlázy hadů z čeledi zmijovitých.
- cytotoxin ničí buňky a způsobuje rozklad tkáně. Disponuje jím například jedový aparát zmije útočné.
Fotografie: P. Schreiner, Pixabay
Dle postavení zubů lze hady dělit na:
- Opistoglyfní hadi – Tito hadi mají v zadní části horní čelisti zvětšené zuby. Do této skupiny řadíme např. bojgy, šírohlavci nebo šípovce. Zvětšené zuby jsou v zadní části horní čelisti ve kterých je podélná rýha a jsou spojeny s jedovými žlázami. Kousnutí těmito hady jsou málo častá, neboť zuby jsou v zadní části tlamy. Při uštknutí člověka tak často nedojde k vyplavení dostatečného množství jedu do rány a tak fatální uštknutí jsou velmi vzácná
- Proteroglyfní hadi – Do této skupiny patří všechny druhy z čeledi korálovcovitých, např. kobry, mamby nebo mořští hadi vodnáři. Jedové zuby mají v přední části tlamy, pevně spojené s kostí. Je v nich částečně uzavřená podélná rýha, kterou stéká (může být i vystřikován) silný jed z jedových žláz.
- Solenoglyfní hadi – Všechny čeledi zmijovitých, např. zmije, chřestýši, křovináři nebo ploskolebci patří do této skupiny. Jejich jedové zuby jsou v přední části horní čelisti. Když má had zavřenou tlamu, jsou zuby sklopeny podél horního patra. Když je však připraven k útoku, vyklopí zuby dopředu. Jed protéká uzavřeným kanálkem uprostřed zubu.
Eliška Coufalová,
Nadace na ochranu zvířat
