Klára Nevečeřalová o kočičí duši, citlivosti, hranicích a kočkách nikoho
Klára Nevečeřalová je jednou z nejznámějších českých kočičích psycholožek a behavioristek. Její tvář je neodmyslitelně spojena s televizním pořadem České televize „Kočka není pes“. Již více než patnáct let pomáhá majitelům koček (nejen prostřednictvím individuálních konzultací) řešit zdánlivě neřešitelné problémy v komunikaci a soužití. Jak Klára říká: „Kočky nejsou zlé, jen jsou často nepochopené.“
Klára vystudovala obor chovatelství cizokrajných zvířat, je certifikovanou kočičí behavioristkou a trenérkou. Důležitou část své kariéry strávila v ZOO Praha jako trenérka zvířat, kde pracovala s principy pozitivního posilování a mezidruhové komunikace. V průběhu této své kariéry spolupracovala s předními světovými trenéry zvířat, jakými jsou Karen Pryor, Ken Ramirez a Gabrielle Harris.
Specializuje se na převýchovu a nápravu problémového chování koček (sama je chovatelkou a milovnicí koček, jichž má doma několik). Jejím posláním je ukázat, že velká část problémového chování koček (např. značkování, agrese nebo noční povyk – nadměrná vokalizace) je ve skutečnosti formou komunikace a signálem, že je v prostředí nebo vztahu s člověkem něco špatně. Klára využívá empatický přístup založený na moderních vědeckých poznatcích, přičemž zdůrazňuje, že kočka je osobnost a nezapře v sobě kočkovitou šelmu, které je třeba rozumět a nepřisuzovat jí lidské vlastnosti.
Kromě televizní tvorby se Klára Nevečeřalová aktivně věnuje osvětě a vzdělávání formou přednášek, workshopů a obdobných akcí pro veřejnost. Je také protagonistkou populárního podcastu „Kočičí duše“, kde společně s hosty rozplétá fascinující svět koček. Nedávno vydala knihu „Kočky vědí: Jak vnímají a chápou člověčí svět“, v níž se hlouběji zabývá citlivou kočičí duší, jejich náchylností ke stresu a možnými nadpřirozenými schopnostmi nebo specifickým kočičím vnímáním člověčího světa.
Klára Nevečeřalová je hlasem pro všechny nepochopené kočky u nás, které jen potřebují, aby se jejich lidé naučili číst jejich signály, rozumět jejich „řeči“, myšlení, vnímání a chování.
U příležitosti Týdne o vztazích mezi lidmi a zvířaty jsme pro vás připravili rozhovor (Evy Hodek, ředitelky Nadace na ochranu zvířat) s Klárou Nevečeřalovou. Představujeme vám její práci a projekty, výzvy, kterým čelí, a mimo jiné i to, jak každý z nás může přispět k ochraně zvířat a pomoci kočkám nikoho (toulavým, opuštěným, bez domova). Pojďme společně s Klárou prozkoumat tajemství kočičí duše a jak v ní číst, jak s nimi komunikovat a co nám kočky chtějí říct a co se od nich můžeme naučit…
Osobní a profesní cesta 🐈🐾
Proč tě zaujaly zrovna kočky, co je na nich z tvého pohledu výjimečného?
Kočky jsou fascinující samy o sobě, jsou to dokonalé šelmy, které se umí skvěle přizpůsobit životním podmínkám a jsou vynikajícími stratégy. Kočky můžeme najít téměř ve všech oblastech světa a všechny se dokázaly perfektně adaptovat na své prostředí. Možná ta ohromná touha žít, ať to stojí, co to stojí, je pro mě trochu inspirací. Po všech stránkách jsou kočky fascinující – od stavby těla a fyzických schopností až po jejich chování a vnímání světa, jejich nezávislost a citlivost. Kočky mají komplexní vnitřní svět. I po tisíciletích domestikace si zachovávají instinkty šelmy. Jejich chování je řízeno loveckým pudem a teritorialitou, a to i když leží na gauči. Tato dualita – mazlíček vs. dravec – je zajímavá.
Právě probíhá Týden o vztazích mezi lidmi a zvířaty. Čím je vztah lidí a koček jedinečný a odlišný od vztahu s jinými zvířaty (nabízí se srovnání se psy)?
Na to se těžko odpovídá, protože každé zvíře je skvělé něčím jiným a každý milovník nějakého druhu zvířete, odpoví, že výjimečný je právě ten jeho oblíbený druh. Ale kočky jsou velmi specifické právě tím, že v sobě mají ještě poměrně hodně zakořeněnu „kočkovitou šelmu“ a umí (se) přepnout do „režimu“ divoké kočky. Kočky s námi nežijí z určité podřízenosti (jako třeba psi), ale ze svobodné vůle. Vztah s kočkou si musíme zasloužit a udržovat ho neustálým respektováním jejích hranic. Kočky jsou dost nevšední i tím, že na člověka nespoléhají stoprocentně (tedy ne všechny, ty pře/vy/šlechtěné ztrácejí přirozené schopnosti „přežít“ bez lidské péče). Umí si často poradit i bez člověka, což je ale třeba oproti psům často staví do poměrně nesnadné situace, protože někteří lidé tím pádem o kočky nedbají a nechávají je přežívat divoce v koloniích, „na ulici“ (bez domova), nadměrně se množit – v omluvném sebe-přesvědčení, že je to přece kočka a ta si poradí. No poradí, ale ta cena je příliš vysoká – jak pro ně samotné, tak i pro naše životní prostředí.
Existuje specifická lidsko-kočičí komunikace a dá se jí naučit? Mají kočky zvláštní „jazyk, řeč, dorozumívací prostředky“ výhradně pro komunikaci s lidmi?
Kočky komunikují téměř výhradně nonverbálně (řečí těla, ocasu, uší). Mňoukání slouží primárně pro komunikaci s člověkem. Kočky pro dorozumívání se mezi sebou používají pachy a celou řadu zvuků, ale nemňoukají na sebe. Ta řeč se určitě naučit dá, ale je důležité si říct, že něco je obecná komunikace – jako například, když se kočka prohne do luku, naježí se a vztyčí ocas, což je univerzální signál „zastrašení“ (potenciálního nepřítele), „obrany“ a „připravenosti k útoku“, ale potom existují specifické druhy komunikace, které kočka používá výhradně s námi, svými lidmi, a patří k nim signály nebo právě mňoukání a jiné vokalizace jako naučené komunikační prostředky, které jsme si s naší kočkou společně vytvořili (jako nějaký vlastní slovník), a to je něco specifického, originálního, co funguje pouze mezi námi a naší kočkou či kočkami. Kočky jsou totiž neuvěřitelně inteligentní a učenliví tvorové. A snaží se s námi komunikovat za všech okolností – ať v rámci svých přirozených signálů, tak i těch naučených a okoukaných, o nichž se za dobu soužití s námi naučily, že na nás prostě fungují.
Jaká je tvoje profesní historie – práce v zoo, kočičí behavioristka?
Vystudovala jsem obor chovatel cizokrajných zvířat, pak jsem na vysoké škole studovala ještě kynologii, ale tím že jsem v té době už měla hodně práce, tak jsem tento obor nedodělala. V pražské zoo jsem pracovala krásných deset let a s láskou na naše oddělení a zvířata vzpomínám. Naučila jsem se tam spoustu věcí a navázala krásná přátelství, jak se zvířaty, tak s lidmi, a souběžně při práci v zoo jsem se začala zajímat o kočky. Právě v zoo jsem získala své první kotě – kočičku Garfinku, o které jsem netušila, že je to původně divoká kočka, ale v té době jsem o kočkách nevěděla vlastně nic. I díky Garfince jsem se o ně začala zajímat a kočičí svět mě naprosto uchvátil. A tak jsem začala komunikovat se zahraničními odborníky, behavioristy a trenéry zvířat, a nakupovat knihy o kočkách a jejich chování. S vývojem „kočičí vědy“ jsem nakonec mohla dálkově studovat kočičí behaviorismus a udělat si certifikace, v čemž pokračuji dál, protože kočičí věda se stále posouvá – a to co o kočkách platilo před deseti lety, je v současnosti již passé. Jsem moc vděčná za dnešní dobu a za to, že spolu s kolegy ze zahraničí můžeme komunikovat i na dálku po internetu a sdílet spolu zkušenosti.
Jak se zrodila myšlenka stát se „kočičí psycholožkou“? Byl to tvůj sen, nebo se tato tvoje profese postupně vyvinula na základě tvých předchozích profesních zkušeností?
K mé profesi mě vlastně přivedla má kočka Garfinka. Byla původně kočkou divokou a pobyt v bytě se jí zpočátku vůbec nelíbil, takže mi doma hrozně zlobila. Potřebovala jsem ji tedy trochu „ukočírovat“. Začala jsem se zajímat a detailně zkoumat, proč se tak chová a co se s tím dá dělat. Postupně za mnou začali chodit kamarádi pro radu s jejich kočkami a poté i jejich známí. V jednu chvíli jsem si uvědomila, že bych se chtěla pomáháním lidem s problémy jejich koček věnovat naplno. Spousta lidí mi řekla, „ať si dám mokrej hadr na hlavu,“ že s kočkou a jejími problémy se nedá nic dělat. Ale můj kamarád František Šusta, také trenér zvířat, mi tenkrát řekl: „Hele, zkus to, nic horšího, než že to nepůjde, se ti nestane.“ A to mi dodalo odvahu. Zkusila jsem to a zjistila, že s kočkami se dá náramně dobře pracovat. A tak se téměř 15 let snažím lidi učit a vysvětlit jim, že kočky nejsou nevděčné „potvory“, co dělají člověku naschvály, ale opravdu citlivá zvířata, co řeší svoje „nervíčky“ někdy dost tvrdě a nevybíravě.
S jakými problémy se na tebe chovatelé koček nejčastěji obracejí?
Tak na prvním místě jasně vede močení mimo toaletu, hned v závěsu jsou agrese (vůči majiteli a jiným lidem nebo zvířatům), stařecké změny chování (často spojené s dezorientací) nebo noční buzení. To je taková moje nejčastější „klientela“. Ale někdy přijdou klienti i s nějakými libůstkami :). Pamatuji si na kocourka, který se bál misky s vodou (trpěl fobií), takže pil jen z kapajícího kohoutku, nebo kočku, která byla závislá na žvýkání kabelů a ničila všechnu elektroniku v domě (destruktivní chování). Řešila jsem také případy přehnaného olizování nebo vykusování srsti až do krve – zpravidla z důvodu úzkosti (tzv. psychogenní alopecie), nebo problémového chování koček, které se chovají teritoriálně vůči konkrétním místům (např. pokojům, ale třeba i jen pohovce) nebo dokonce jen vůči jednomu partnerovi v domácnosti. To jsou případy, kde musíme jít opravdu do hloubky a zjistit, co přesně v kočičí hlavě ten problém spouští.
S jakým stereotypy a smyšlenkami o psychice a behaviorálním chování koček se ve své praxi setkáváš?
Nejčastější je opravdu to, že kočka něco dělá naschvál, ale kočky nemají dostatečně vyvinuté kognitivní funkce na to, aby dělaly něco schválně (ve smyslu záměrné provokace nebo pomsty), to je spíš taková primátí vlastnost. Kočka jedná primárně na základě instinktu a asociace. Z pohledu behavioristky, antropomorfizace (připisování lidských vlastností a motivací, jako je pomsta) je jednou z největších chyb v komunikaci s kočkou. Vždy zdůrazňuji, že jakékoliv problémové chování koček je jejich způsob komunikace, a nikdy nejde o “naschvály” nebo zlou povahu zvířete. Hlavním úkolem je najít spouštěč, příčinu problému. Co mě ale spíš hodně trápí, tak jsou mýty o soužití dětí a koček. I v dnešní době je hodně lidí přesvědčeno, že když se narodí dítě, tak kočka musí jít z domu. To je absolutní hloupost. Kočky mají většinou děti rády, jen musí mít prostor zařízený tak, aby se před dítětem mohly schovat a odpočinout si, protože děti jsou často náročné i pro nás dospěláky, natož pro naše zvířata, a to pak často vede k problémům.
V čem je tvůj přístup kočičí behavioristky odlišný od většinového tradičního přístupu?
To je velmi dobrá otázka. Já osobně si myslím, že hlavně tím, že sice využívám nejnovější vědecké poznatky, ale zároveň kočky řeším přes emocionální stránku a empatii, popravdě někdy i trošku přes esoteriku. Kočky totiž v sobě mají skutečně něco magického. Všechny tyto roviny a aspekty propojuji tak, aby dávaly smysl a zapadaly do sebe. Každou kočku beru jako individualitu a osobnost, proto hrozně nerada dávám univerzální rady. Snažím se dívat na svět „očima“ kočky a pochopit její skutečné potřeby, zatímco tradiční přístup se snaží kočku “přinutit” zapadnout do lidských představ o kočce jako domácím mazlíčkovi. Hledám konkrétní příčiny problémového chování, které jsou téměř vždy v nás lidech (nesprávné pochopení kočičích reakcí, signálů) a v prostředí (nedostatek podnětů, nevyhovující chovatelské zázemí apod.), stejně tak i ve zdraví (bolest, nemoc) nebo stresu (konflikty s člověkem nebo jinými zvířat v domácnosti, změna domova aj.). A tyto příčiny se spolu s mými klienty pokouším odstraňovat. Tradiční přístup se soustředí na potlačování problémového chování, projevu kočky (důsledku), aniž by odstraňoval příčinu, spouštěč, čímž stres kočky a problém (jako důsledek) jen prohlubuje. Stále se objevuje užívání trestů (křik, fyzické tresty), které u koček naprosto nefungují a narušují důvěru ve vztahu. Já uplatňuji behavioristický přístup, který využívá metody pozitivního posilování, kdy kočka je motivována k žádoucímu chování pomocí komunikace, hry, odměn a pochval.
Vzpomeneš si na nejneobvyklejší nebo nejnáročnější případ, který jsi pomáhala řešit?
To je záludná otázka. Zvláštních nebo obtížných případů je samozřejmě víc, ale s láskou vzpomínám na kocoura, který čůral na koberec pod oknem. Zkoušeli jsme všechno možné i nemožné, abychom toto chování odstranili, až jednou kocourkova majitelka koupila pod okno jiný koberec a ten původní přesunula pod konferenční stolek. A najednou jako když utne. Kocourovi se prostě ten konkrétní koberec nelíbil na tom konkrétním místě. Dodnes je to pro mě záhadou, ale to je právě na mé práci krásné. Člověk nikdy neví, co ho potká a překvapí, s čím se ty kočky vytasí, aby člověku trošku zkrouhly ego, že o nich už ví dost :). Pořád se o kočkách, jejich vnímání a chování, mám co učit…
Kočka není pes & Kočičí duše 🐈🙀
V pořadu České televize – Kočka není pes, jehož si „kočičí“ protagonistkou, jsi řešila mnoho případů a problémů. Který typ problémového chování u koček je podle tebe v českých chovech nejčastější?
Nejběžnější a nejzoufalejší problém pro majitele, je ono močení a/nebo kálení mimo toaletu, kdy kočka dává najevo, že jí něco vadí – ať už jde o nevhodné umístění toalety, nesprávné stelivo, nedostatečnou frekvenci čištění, nebo zdravotní problém (např. zánět močového měchýře). Teritoriální značkování (močí) je často reakcí na stres způsobený nevhodným zacházením nebo chovatelským prostředím a životními podmínkami či jejich změnou, nebo neporozuměním v lidsko-kočičí komunikaci, případně konfliktem v soužití s jiným zvířetem v domácnosti. V pořadu Kočka není pes jsme na konkrétních případech ukázali, jak ty „čůrací“ problémy mohou být rozmanité. Jedna kočka čůrala mimo toaletu, protože byla nemocná, jiná protože měla strach, další protože bránila své území a jiné kočce v tom území vadilo něco konkrétního…Těch příčin může být hromada a přitom by se řeklo, že kočka jen čůrá mimo záchod. Kočky ale močením mimo toaletu dávají najevo celou řadu potíží a emocí a mým úkolem je to rozklíčovat, zjistit, co jim vadí a domluvit se s majiteli na řešení.
Kdybys měla stručně shrnout nejdůležitější a nejpřínosnější praktické rady a doporučení, které si mohou majitelé koček z tvého působení v pořadu Kočka není pes a podcastu Kočičí duše převzít, které by to byly? Jaké jsou základní předpoklady pro harmonické a nestresující soužití lidí a koček v rodině a společné domácnosti?
Kdybych to měla zjednodušit, jsou to tři základní doporučení, které často opakuji a považuji je za pilíře harmonického soužití a vztahu s kočkou.
Kočka není pes – je to jiný živočišný druh. Nesrovnávejte ji se psem, což někteří lidé dělají. Přistupujte k ní jako k jedinečnému specifickému druhu. A neantropomorfizujte! Nepřisuzujte jí lidské vlastnosti, emoce a motivace. Jak říkám, kočka nedělá nic naschvál. Když zlobí, vždycky komunikuje problém. Naučte se číst její signály, chápat její vnímání a citlivou kočičí duši, její problémy, které se projevují v chování, a snažte se zjistit, co je jejich příčinou a tu odstranit.
Mějte na paměti, že doma máte malou kočkovitou šelmu. Vytvořte jí v bytě vertikální prostor (šplhadla, pozorovatelny, škrabadla – např. stromy o výšce min. 170 cm), dostatek úkrytů i míst pro volný pohyb a hru. Pro uspokojení jejích potřeb používejte otevřené toalety s dobrou podestýlkou, udržujte je v čistotě.
Dejte kočce dost prostoru na odpočinek i aktivitu. Mentálně ji stimulujte podněty, logickými a také interaktivními hrami na „lov“ s „kořistí“ (např. hračkou imitující myšku), které ji zaměstnají, zabaví, uspokojí. Věnujte jí péči, pozornost, přátelství, ale i respekt k jejím hranicím.
Pokud si s čímkoliv nevíte rady, vyhledejte odborníka. Na případné problémy nejste sami. Nebojte se říci si o pomoc, radu, doporučení.
Zajistěte vaší kočce vše, co potřebuje ke spokojenému a zdravému životu, včetně veterinární péče a kvalitní masité stravy.
Co tě nejvíce překvapilo na zpětné vazbě od posluchačů podcastu Kočičí duše? Máš pocit, že se díky pořadu Kočka není pes a podcastu Kočičí duše vnímání koček v české společnosti mění?
Představ si, že pořad Kočka není pes má odvysílaných 120 dílů a točíme ho 10 let. Za těch deset let se jak kočičí medicína, tak i vnímání koček, hodně posunuly, proměnily ve prospěch koček. Mnoho lidí dnes řeší mentální pohodu svých zvířat. A když se kočka začíná chovat jinak nebo problémově, např. začne močit mimo toaletu, tak to nenechávají být, ale berou to vážně jako volání o pomoc a řeší to, což mě moc těší, protože tak to má být. Abych byla upřímná, tak mě vždy nejvíce zaskočí „nekočičí“ a podle mě nemístná a nepatřičná, ve vztahu k mé práci, reakce diváků a posluchačů. Například jedna paní mi napsala, že neumím nic jiného, než ukazovat ve velkém výstřihu „ko*y“ (a to si nemyslím, že bych nosila úplně velké výstřihy). Jiné divačce zase vadilo, že veřejně ukazuji na svých špercích náboženské symboly…A samozřejmě má váha je často trnem v oku, ale na to já vždy říkám, že „kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde“, a kdybych nebyla tlustá, tak někomu bude třeba vadit, že mám křivé nohy :).
Kniha “Kočky vědí” (a kočičí vnímání) 🔮
Napsala jsi dvě knihy – první s názvem „Člověk v kočičím světě“ (2019) a druhou „Kočky vědí: Jak vnímají a chápou člověčí svět“ (2025), která byla vydána před několika dny. O čem tyto tvé dvě knihy pojednávají? A chystáš i další knihu?
Obě knížky jsou hodně o tom, aby pomohly člověku pochopit, kdo vlastně kočka je, jaké je její vnímání „světa“ a jak komunikuje. Snažila jsem se o to, aby mé knihy usnadnily (nejen) majitelům koček najít si ke kočkám lepší cestu a aby se dokázali zamyslet nad tím, že kočky svět vnímají jinak než my a není dobré je polidšťovat, i když samozřejmě je potřeba jim dopřát dávku porozumění a empatie.
V knize Kočky vědí se zaměřuji právě na téma, jak kočky vnímají náš „člověčí“ svět, abychom se do nich dokázali trochu vcítit a pochopit, že ten jejich svět je jiný než ten náš a že ho kočky jinak chápou. Další moje knížka už je trošku rozpracovaná, ale nebude tak úplně pro každého. Bude o kočkách a jejich magickém postavení v historii a kulturní antropologii lidstva (historie čarodějnictví a koček je můj koníček). Bude to kniha o tom, jak nám kočky pomáhají v životě, pomáhají nás léčit, uzdravovat, a jak přinášejí do našeho pozemského života zázraky. Ráda bych v ní měla i příběhy své a svých klientů, které budou vyprávět, jak jsme díky kočkám zažili něco, co se nedá racionálně vysvětlit, něco až nadpřirozeného, mystického. Chtěla bych do této mé připravované knihy zahrnout i pár receptů, jak se třeba chránit před negativními vlivy okolí. Takovou kratší verzi tohoto tématu jsem už vydala jako e-book, ale tištěná kniha by měla jít více do hloubky. Ráda bych ji stihla do konce příštího roku (2026), ale uvidíme, jak to půjde :).
Název tvé nové knihy je Kočky vědí, s podtitulem: Jak vnímají a chápou člověčí svět. Co podle tebe kočky (o nás) „vědí“, co my lidé často nechápeme nebo přehlížíme?
Kočky o nás jedním nádechem vědí úplně všechno! Kočky jsou opravdu mimořádně nadaná a citlivá zvířata a jejich vnímání světa je mnohem ostřejší než to naše, což my lidé podceňujeme. Často si totiž myslíme, že všichni vnímají svět jako my, že toto vnímání je univerzální, kdy není zohledňována individualita a z ní vyplývající pluralita vnímání, chápání, chování, ale je důležité si uvědomit, že každý člověk vnímá svět jinak a kočky ho vnímají úplně jinak, a to jsem se právě pokoušela v knize vysvětlit, že jsme rozdílné živočišné druhy a musíme se vzájemně respektovat.
Jak tedy kočky vnímají a chápou náš člověčí svět?
Na to nemám jednoduchou odpověď. Záleží na tom, jestli je to kočka „domácí“, která se narodila v péči člověka a je na soužití s ním zvyklá, která je nejen součástí domácnosti, ale i lidské rodiny, nebo je-li to kočka, která se narodila jako „divoká“, která je toulavá, bezprizorní, žije na „ulici“, bez domova, anebo kočka původně divoká, toulavá či útulková, která se dostala k lidem domů nikoliv z vlastní vůle, ale tím, že byla adoptována, nebo jestli si svého člověka našla sama…Každá kočka nás a náš svět vnímá jinak – a to je právě na té rozmanitosti krásné a zajímavé.
V knize mluvíš o citlivé duši koček a jejich náchylnosti ke stresu…
Je to tak. Kočky jsou velké stresařky a některé umí rozhodit i sebemenší změna v domácnosti nebo životního stylu rodiny, zatímco jiné to nechá úplně v klidu. Takže odpovědí je: znát a chápat své zvíře nebo zvířata. Když totiž znáš své zvíře, tak se na něj napojíš a ono na tebe, pak budeš přesně vědět, co ho stresuje a jak mu s tím stresem lépe pomoci.
Kočky mají v historii a kulturní antropologii lidstva zvláštní postavení, od uctívání po zatracování, a jsou opředeny mnoha mýty? Mohla bys alespoň některé zmínit, představit?
Určitě to nejvíce „odnesly“ černé kočky, které byly v dávných dobách považovány za ztělesnění zla, démonů a byly silně spojovány s herezí, okultismem a čarodějnicemi. Dlouhou dobu se o nich tvrdilo, že jsou převtělením ďábla nebo jeho posla, který v podobě černé kočky jde za čarodějnicí jí říct, kde se v noci potkají, aby spolu mohli obcovat, nebo že se sama čarodějnice do černé kočky promění, aby mohla v tomto převtělení jít lidem škodit. Černé kočky byly masivně pronásledovány, mučeny a zabíjeny po celé Evropě. Byly spojovány se zlem, neštěstím, tmou a nocí, se vším, co bylo v rozporu s křesťanskou vírou. A tahle „stigmatizace“ (naštěstí v mírnější formě) provází černé kočky až do dnešních dob, kdy v mnoha zemích lidé stále věří, že když ti přejde černá kočka přes cestu, někde i pokud jen projde kolem tebe zleva doprava nebo naopak, znamená to, že budeš mít smůlu. Je to vlastně i pozůstatek toho, že když tě v době inkvizice někdo viděl ve společnosti černé kočky, tak tě mohl snadno označit za čarodějnici. S černými kočkami se to táhne dodnes, jen v trochu přeneseném duchu, kdy „černá kočka přes cestu“ naznačuje, že se ti během dne může stát něco zlého. Ale je to jen nesmyslný mýtus. Černá kočka prostě jen někam jde, a to že ti zkříží cestu, ti smůlu nepřinese :).
Zabýváš se i nadpřirozenými schopnostmi koček. Dokážeš uvést nějaký příklad, kdy tě kočka vnímáním situace nebo atmosféry opravdu překvapila?
Doma mám dvě kočky, které jsou léčitelky a každá má specializaci na něco jiného. Moje kočka Luna je specialistkou na ženské problémy a kocour Barbucha je odborníkem na migrény. Já jsem totiž bohužel migrenik a když se mi to rozjede, tak nemohu nic než ležet ve tmě, klidu a tichu. Často mi nezabírají ani léky, protože je okamžitě vyzvracím, a v téhle situaci často nastoupí Barbušák, zalehne mi hlavu a začne vrnět, což mě často uspí a když se probudím, je mi o dost lépe, pokaždé se mi uleví. Léčebná síla koček je až nadpřirozená. Kočky mají také šestý smysl nebo spíše zesílené smysly, které neumíme vysvětlit. Nejde o magii, ale o neuvěřitelnou citlivost na změny v atmosféře, elektromagnetickém poli nebo frekvenci zvuku. A pokud jde o vnímání situací, lidé mi vyprávějí o kočkách, které začnou být úzkostné a neklidné hodiny předtím, než jejich majitel dostane epileptický záchvat nebo infarkt, a to bez jakéhokoli zjevného varování pro člověka. Kočky prostě vědí, a já se snažím respektovat to, že jejich svět je komplexnější, než ten, který vnímáme my lidé.
Kočky a náš život 🐈
Zmínila jsi, že lidé často připisují kočkám lidské vlastnosti, emoce a motivace (antropomorfismus). Proč je to pro kočku problém? A jak se tomu chovatelé koček mohou vyhnout?
Je to velký problém. Jak jsem říkala, spousta lidí si myslí, že kočka něco dělá naschvál, záměrně až zákeřně. Ale kočka má vždy důvod, proč dělá to či ono, a pokud ji začneme podezřívat, že nám dělá schválnosti, tak se strašně zacyklíme, sami půjdeme (vůči kočce nespravedlivě) do agrese a hlavně si s ní zkazíme vztah (někdy i nevratně). Setkávám se s tím prakticky denně, když mi lidé tvrdí, že kočka dělá naschvály a já jim vysvětluji, že ona to své chování ve skutečnosti myslí dobře. A teprve pak se z těchto naštvaných, zlostných a často i kočky trestajících lidí stanou dojatí a chápající kočičí majitelé. Ale tohle přesně je pro kočky matoucí. Člověk, kterého mají rády a snaží se ho bránit, je vůči nim bez důvodu agresivní…Nechápou to a ztrácejí v člověka důvěru.
Naše Nadace na ochranu zvířat již více než 20 let finančně podporuje kastrační programy, kastrace toulavých, opuštěných, bezprizorních koček jako prevenci nekontrolovaného množení. Zároveň kastraci doporučujeme i u koček „domácích“, které nejsou určeny pro chov, nejsou uchovněny (u plemenných koček s průkazem původu) a u všech koček bez PP. Jaký je tvůj názor na kastraci z pohledu psychologie koček – kdy je ten správný čas a jak to ovlivňuje chování kočky a kocoura?
Já jsem také pro kastrace – a to už jen z toho důvodu, že to kočkám a kocourům pomáhá mentálně, psychicky, protože neřeší hlouposti. Kocouři pak nejsou sexuálně frustrovaní a kočky vyčerpané. Kočka se totiž díky provokované ovulaci může umrouskat až k smrti, a to nemluvíme o zdravotních rizicích, jako jsou infekční nebo onkologická onemocnění (nádory prostaty nebo mléčných lišt, záněty vaječníků apod.). Zároveň ale nejsem zastáncem kastrací koťat, pokud to není nezbytně nutné (například u koček z kolonií, kde je potřeba zamezit nekontrolovanému množení, k němuž dochází i v příbuzenské linii). Zjistila jsem, že pojem ranná kastrace je pro spoustu lidí zavádějící. Pro někoho je to kastrace od dvou měsíců věku a pro jiného až od šesti měsíců. Za mě je kastrace od šesti měsíců věku už v pořádku, ale spíše lidem doporučuji kastrovat kočky, které nechodí ven, až okolo osmého měsíce a kočky, které se pohybují venku, klidně dříve. Nenašla jsem k tomu zatím žádnou klinickou studii a možná bych se i na nějaké takové ráda i podílela. Mám zkušenosti s kastrovanými kočkami, které ve své práci i soukromí potkávám, a ty, které byly kastrované okolo druhého až třetího měsíce věku, mi připadají, že jsou mentálně nevyvinuté a že neumí tak dobře komunikovat s ostatními kočkami. Možná je to jen opravdu můj subjektivní názor, ale velmi často ve smečce rozpoznám, že kočka byla předčasně kastrovaná, protože se chová a komunikuje jinak. Proto říkám, že by mě velmi zajímal nějaký výzkum, jestli se mi to jen zdá, nebo jestli na tom něco bude.
Co je důležité, aby majitelé koček v rámci prevence zajistili, aby zamezili tomu, že se z jejich kočky stane “kočka nikoho”? Naše nadace dlouhodobě prosazuje čipování a evidenci koček v některém ze stávajících registrů zvířat – pro případ zaběhnutí, ztráty nebo zcizení kočky a její snadné identifikace, dohledání.
Určitě souhlasím s tím, co nadace prosazuje. Pokud má člověk kočku, tak by ji měl nechat čipovat, ať je to kočka bytová nebo venkovní, protože i u bytové kočky nevíte, co se může stát. Kočka může proběhnout mezi dveřmi, vypadnout při převozu z přepravky, zaběhnout se, a pokud je čipovaná a registrovaná, tak se snáz dohledá. Doporučuji kočku zaregistrovat raději do vícero stávajících soukromoprávních registrů zvířat, protože zatím nemáme k dispozici jednotnou centrální evidenci. Za mě by měla být kočka naučena, pokud chodí ven, i na bezpečnostní obojek, který se při tahu rozepne a je opatřen telefonním číslem na majitele. Je to indicie, že kočka někomu patří, takže i člověk, který neumí rozlišovat kondici kočky, podle obojku bezpečně pozná, že kočka někomu patří. No a pak je určitě základ mít zasíťovaná okna a balkony, aby kočka nevypadla a v šoku neutekla.
Naše nadace po celou dobu svého působení podporuje adopce koček z útulků. V této souvislosti kontinuálně vyzýváme veřejnost „Nekupujte. Adoptujte.“ Doporučuješ spíše kočku z útulku, nebo kotě s průkazem původu od prověřeného chovatele? Co je při výběru kočky a před jejím pořízením důležité vzít v úvahu?
Já sama mám doma tři kočky, které měly být původně „bezdomovkyně“. Jsou to úžasné kočky i bez průkazu původu a já je miluju. K tomu mám i jednu kočku s PP a tu jsem volila kvůli tomu, že jsem potřebovala kočku, u které vím, co v dospělosti očekávat. Kočky bez PP jsou skvělé, ale nikdy nevíte, do koho dorostou. Jsou to taková malá překvapení. U koček z kvalitních chovatelských stanic má budoucí majitel zaručen kontrolovaný zdravotní stav a základní charakterové rysy plemene. Každá kočka je samozřejmě jedinečná, ale ve výsledku záleží hlavně na tom, co od soužití s kočkou člověk očekává a jaký vzhled preferuje. Za mě je důležité, aby kotě bylo zdravé a vitální, aktivní (samozřejmě ne v době, kdy si dopřává šlofíka :), mělo kvalitní srst, čistý zadeček a oči. Místo, odkud si kotě berete – ať už jde o chovatelskou stanici nebo útulek – by mělo působit příjemným a upraveným dojmem. Určitě doporučuji prověřit webové stránky a sociální sítě, zjistit si reference na chovatele nebo útulkové zařízení, a jet se na kotě či dospělého jedince podívat alespoň jednou před odběrem. A v žádném případě si zvířátko nepřebírat někde na benzínce. Dojeďte si pro něj, ať vidíte jeho původní prostředí! Pozor na množírny a nekalé praktiky množitelů koček. Raději si pořiďte kotě s průkazem původu od řádného chovatele, prověřené chovatelské stanice, nebo kotě či dospěláka z útulku registrovaného u Státní veterinární správy ČR.
Co je podle tebe největší výzvou při adaptaci kočky z útulku na život v domácnosti a soužití s lidmi? Jak moc se liší psychika kočky, která nikdy nezažila bezpečí domova, od kočky, která tuto zkušenost nemá?
Pro kočku, která nemá zkušenost s lidmi, je to prostě únos mimozemšťany. Kočička musí nejprve pochopit, že ti (pro ni cizí) lidé jsou dobří, a to může trvat i dlouho. Ideální je nejdříve umístit kočku do samostatné místnosti, aby se v klidu rozkoukala a měla své bezpečné místo. V prvních dnech je důležité tam pouze být – klidně si sednout, nic nedělat a nechat ji. Zapomeňte na pokusy vytahovat kočku z jejího úkrytu nebo na nucené hlazení, dokud si o interakci a hlazení kočka sama neřekne. Jde o to, ukázat, že člověk pro ni nepředstavuje nebezpečí. Teprve potom je možné začít pomalu budovat důvěru a vztah. U koček, které jsou zvyklé na lidi, obvykle problém nebývá; ty se za pár dní rozkoukají a zabydlí. Ty zdivočelé nebo traumatizované kočky to ale velmi často řeší jako krizovou situaci a musí se s nimi zacházet opatrně.
V souvislosti s kočkami jsme již zmínili všeobecné mýty a pověry. Panuje mýtus, že dříve toulavá, lidmi opuštěná a zrazená kočka už se nikdy nezačne mazlit. Je to pravda, nebo jde o proces a trpělivost?
To je další nepravdivý mýtus o kočkách. Kočka, která byla opuštěna a zrazena, tak si cestu k člověku vždy najde. Záleží jen na tom, kolik má její „nový“ člověk trpělivosti a jak s kočkou pracuje. Není možné ji k čemukoliv nutit. Z toho důvodu úplně nesnáším násilné „vymazlování“ koček, protože je to často ještě více traumatizuje…Ano, bude to fungovat, ale kočka v takovém případě zaplatí na svém zdraví velmi vysokou cenu.
Jak pracovat s kočkou, která si s sebou nese silné trauma z předchozího života bez domova (tzv. „syndrom ulice“) nebo z dřívějšího špatného zacházení? Máš nějakou obecnou radu pro majitele těchto koček, kteří si je adoptovali a nabídli jim domov?
Přesně jak jsem říkala před chvílí. Je potřeba dát kočce prostor a čas. A pomoci jí pozvolnou adaptací. Některým kočkám pomáhá i pobyt a adaptace ve velké kleci. Ta klec tam není kvůli nám, ani proto, že by ta kočka byla nebezpečná, ale protože my jsme z jejího pohledu nebezpeční pro ni a klec ji má ochránit, dát jí pocit bezpečí. Traumatizovaná kočka se v takovém bezpečném útočišti lépe uvolní a adaptuje, než když je volně v prostoru nebo napasovaná v úkrytu někde za skříní.
A otázka na závěr…
Kláro, kočky vnímáš nejen jako naše zvířecí společníky, parťáky a přátele, ale i jako kočkovité šelmy s velmi citlivou duší a komplexním vnitřním světem. Co je podle tebe to nejdůležitější, co se my, lidé, můžeme od koček naučit o vnímání světa, o jeho rozměru a hranicích chápání (i jejich překračování), nebo třeba o naší vlastní nezávislosti a důstojnosti? Co nám kočky odkrývají o nás samých, když si vzájemně dovolíme vstoupit do našich životů?
Kočky jsou tvorové, kteří nám dokáží celý život převrátit naruby. Víš, jak se o kočkách říká, že jsou falešné, tak to není pravda. Naopak si myslím, že my lidé bychom se od nich mohli učit upřímnosti, protože kočka s vámi vždy jedná narovinu. Má tě ráda? Mazlí se a dá ti důvěru. Bojí se tě? Zasyčí a švihne po tobě tlapkou. Něco jí bolí? Chodí čůrat mimo toaletu, aby ti dala najevo, že je v nepohodě, že se něco děje. Kočky jsou opravdu jedinečné bytosti, které nás mají mnohé co naučit.
Kláro, moc ti děkujeme za tvůj čas a neskutečný vhled do kočičí duše. Je zřejmé, že tvá práce není jen profesí, ale skutečným posláním. Věříme, že toto tvé poslání, vše, čím jej naplňuješ, ať je to poradenství, práce s klienty a jejich kočkami, podcasty nebo tvé knihy, pomůže mnoha lidem a jejich kočkám přetvořit pouhé soužití ve skutečný, láskyplný a respektující vztah. Přejeme ti hodně štěstí s tvojí novou knihou Kočky vědí a děkujeme ti za to, že učíš lidi „číst mezi mňoukáním“. Rozhovor s tebou byl úžasný a inspirativní!
Podívejte se na video s Klárou Nevečeřalovou – #JakKočkyBourajíMýty: 👇
❤️POMOZTE SPOLU S NÁMI KOČKÁM NIKOHO
a těm, kdo o ně pečují a naši pomoc potřebují.
PŘISPĚJTE DO NAŠÍ SBÍRKY KOČKY NIKOHO na dárcovském portálu Darujme.cz: 👇
https://www.darujme.cz/projekt/1208531.
❤️DĚKUJEME ZA VAŠI PODPORU PRO KOČKY NIKOHO. 🐈🐾
👉KLIKNĚTE zde a PŘISPĚJTE do naší sbírky pro KOČKY NIKOHO. Děkujeme! ❤️
❤️QR platba: Přispět na pomoc pro KOČKY NIKOHO a pro útulky, azyly, depozita a dočasky, které o ně pečují, můžete také na náš fundraisingový účet přes QR kód PODPOŘTE NÁS, který najdete ve vizuálu k tomuto příspěvku.
Naskenujte QR kód PODPOŘTE NÁS na vizuálu a přispějte libovolnou částkou. Do zprávy pro příjemce uveďte „POMOC PRO KOČKY NIKOHO“. Vaše příspěvky následně rozdělíme mezi útulky, azyly, depozita, dočasky a organizace pečující o kočky toulavé, opuštěné nebo týrané. Děkujeme!
Každý příspěvek, ať už malý, nebo velký, má pro nás a ochranu zvířat obrovský význam.
Děkujeme, že vám osud koček nikoho není lhostejný. Společně ho můžeme změnit a dát jim naději na lepší život – domov, rodinu, péči, lásku a zdraví.
❤️DĚKUJEME, ŽE SPOLU S NÁMI POMÁHÁTE ZVÍŘATŮM.❤️ 🐈🐾
