Ne každému se ještěři na první pohled zalíbí. Pro někoho jsou jen studenokrevní plazi, kterým chybí “roztomilý faktor” chlupatých mazlíčků. Ale věřte, že když jim přijdete na chuť, je to láska na celý život.
Někteří vás mohou okouzlit obrovskýma očima a neodolatelným úsměvem, jiné zase šokují svým bizarním vzhledem nebo zvláštním chováním. Pojďme se podívat na ty nejzajímavější zástupce šupinatých plazů.
Největší a nejmenší ještěři
Největším žijícím ještěrem je varan komodský, který může dorůst až do délky 3 metrů a vážit přes 70 kilogramů. Tito masožraví predátoři loví velká zvířata a mají jedovaté kousnutí. Naopak nejmenším ještěrem je trpasličí gekon (Sphaerodactylus ariasae), který obývá Karibik. Ten je tak malý, že se vejde na nehet lidského prstu, měří pouhých 16 milimetrů.
Roztomilí, půvabní, srandovní ještěři
Gekon (Gekko gecko nebo třeba Rhacodactylus ciliatus)
Gekoni jsou mistři roztomilosti a někteří druhy doslova vypadají, jako by se neustále usmívali. Díky velkým očím a měkkému výrazu si získali fanoušky po celém světě. A bonus? Umí šplhat po skle díky speciálním přísavkám na prstech.
Leguán mořský (Amblyrhynchus cristatus)
Žije jen na Galapágách a i když má trochu drsný vzhled, ve vodě působí jako malý potápěčský dobrodruh. Je to klidný býložravec, který se živí hlavně mořskými řasami. Když se potápí, používají svůj silný, zploštělý ocas jako veslo a díky ostrým drápkům se umí pevně přichytit ke skalám, i když s nimi lomcuje příboj. Pod vodou vydrží až 30–40 minut, i když běžné ponory trvají spíše pár minut.
Leguáni mořští jsou také známí svým zvláštním “kýcháním” – ve skutečnosti tak z nozder vystřikují přebytečnou sůl, kterou jejich tělo nasaje při potápění. Když je vidíte odpočívat na kamenech, často se vyhřívají v těsných skupinkách, aby se po studené koupeli rychle zahřáli. A přestože vypadají trochu jako prehistorická monstra, umí nasadit i přátelský “úsměv”.
Modroocasý scink (Cryptoblepharus egeriae)
Tento malý plaz má hnědo–černé tělo se žlutými proužky a především pozoruhodný jasně modrý ocas, který využívá jako past pro predátory. Když vycítí nebezpečí, ocas se může uvolnit a odlákat pozornost. Dnes už je vymřelý ve volné přírodě, ale díky ochranářskému programu žije dál v zajetí.
Podivní a možná i trochu strašidelní ještěři
Rohatá ještěrka (Phrynosoma)
Na první pohled vypadá jako malý ostnatý dráček – zploštělé tělo, krátký ocas a výrazné “rohy” na hlavě. Její obranná strategie je ale opravdový přírodní bizár: když ji predátor (např. liška nebo kojot) přistihne a všechny jiné způsoby útěku selžou, dokáže vystříknout proud krve přímo z očního koutku. Krev obsahuje chemické látky s odpudivou chutí, které mohou predátora odradit. Proud dokáže “dostřelit” až na vzdálenost okolo 1,5 – 2 metrů! Tento trik používá jen v krajním případě, většinou se raději spoléhá na své maskování a nehybnost, aby splynula s prostředím.
Dráček létavý (Draco volans)
Tento plaz z jihovýchodní Asie má mezi prodlouženými žebry pružné kožnaté blány, které fungují jako malá křídla. Když se roztáhnou, odhalí se pestré barvy, které nejen pomáhají při námluvách, ale také zastrašují predátory. Dokáže s nimi letět ze stromu na strom na vzdálenost až 8 – 10 metrů, přičemž let řídí pomocí ocasu jako kormidla. Křídla v klidovém stavu přiléhají k tělu, takže si létajícího draka často ani nevšimnete, dokud nevzletí. Žijí téměř výhradně na stromech a jen málokdy sestupují na zem, obvykle jen kvůli kladení vajec.
Moloch ostnitý (Moloch horridus)
Jeho tělo je od hlavy až po ocas poseto ostrými kuželovitými trny, takže působí jako miniaturní obrněný tank. Tyto trny nejsou jen na ozdobu, ale chrání ho před predátory a zároveň pomáhají při sběru vody. Moloch má totiž unikátní schopnost: dokáže pít vodu kůží. Dešťové kapky, rosa nebo i vlhkost z písku se zachytí na jeho těle a speciálním systémem kanálků mezi šupinami se “stečou” přímo do tlamy. Díky tomu přežívá i v extrémně suchých pouštích Austrálie.
Zajímavé je, že moloch se živí téměř výhradně mravenci. Dospělý jedinec jich spořádá tisíce denně! Je pomalý a většinu času tráví nehybně, aby splynul s okolím. Když se přece jen musí bránit, kromě trnitého pancíře využívá i optický trik – na zátylku má “falešnou hlavu”. Když se skloní, predátor zaútočí na tuto méně důležitou část těla místo na skutečnou hlavu.
Pikantní a(ž) bizarní zajímavosti ze života ještěrů
Ještěři jsou rozmanitou skupinou plazů, která obývá téměř celou planetu. Od malých gekonů až po obrovské varany komodské, tito tvorové skrývají mnohá tajemství a fascinující schopnosti. Pojďme se podívat na několik zajímavostí, které jste o nich možná nevěděli.
Ztráta ocasu jako záchrana života
Jednou z nejznámějších obranných strategií mnoha druhů ještěrů je autotomie, kdy zvíře úmyslně odlomí nebo odhodí část svého těla, aby uniklo predátorovi. Je to forma obrany, která je pro přežití zvířete sice nákladná, ale často velmi účinná. Když je ještěr v nebezpečí, napaden nebo chycen, prudce stáhne svaly v určitém místě ocasu, což způsobí jeho oddělení. Ocas se po odtržení ještě nějakou dobu samovolně kroutí, čímž odláká pozornost dravce, zatímco ještěr unikne do bezpečí. Navíc ocas některým druhům ještěrů postupně doroste zpět, i když už neobsahuje původní kostru, ale chrupavku, a může mít odlišný vzhled, texturu nebo zbarvení.
Ostré šupiny, ostny, rohy nebo límec k sebeobraně
Mnoho druhů ještěrů se brání pomocí své rafinované anatomie. Jejich kůže je pokryta ostrými šupinami a/nebo ostny, které slouží jako pasivní obrana proti predátorům. Příkladem je již zmíněný Moloch ostnitý, jehož celé tělo je pokryto velkými kuželovitými ostny, které ho dělají pro dravce velmi obtížným soustem. Podobnou obrannou strategii mají i ještěři rohatí (Phrynosoma), jejichž tělo a často i hlavu pokrývají rohovité výrůstky. Rohy na hlavě ještěrů rohatých jsou speciálně upravené tak, aby chránily jeho krk a hlavu. Dravci jako hadi nebo ptáci by se při pokusu o jejich spolknutí mohli o tyto ostré výrůstky poranit. Když jsou ohroženi, přitisknou se k zemi a díky svým ostnům a rohům jsou velmi nepohodlní k pozření.
Naprosto unikátní obrannou a útočnou techniku používají ještěři vybavení tzv. límcem. Jedním z nejznámějších zástupců je Agama límcová (Chlamydosaurus kingii) pocházející z Austrálie, která proslula svou jedinečnou a vizuálně působivou obrannou a útočnou strategií, při které používá svůj nápadný krční límec. Většinou se s límcem u tohoto ještěra z čeledi agamovitých setkáváme jako s obranným prvkem. Když se agama cítí ohrožená, bleskově ho roztáhne. Tím se stane větší, protože límec vyztužený chrupavkou se rozevře do plné šíře, čímž se zvíře opticky zvětší a vypadá mnohem hrozivější. Tento šok a překvapení může predátora, jako je had nebo pták, odradit od útoku. Zároveň je hlasitější, protože rozevření límce doprovází hlasitým syčením.
Límec slouží také jako prvek útoku, a to především v případě blafování při teritoriálních sporech. Agamy límcové jsou velmi teritoriální a samci se často střetávají kvůli samicím nebo území. V takových případech je límec použit jako zbraň psychologické války k zastrašení soupeře, kdy samec nafoukne límec a vyběhne vstříc svému rivalovi. Tento agresivní postoj má za cíl bez fyzického boje donutit protivníka k ústupu. Stejný projev ale lze pozorovat i při lákání samic, kdy samec používá límec k signalizaci své síly a dominance. Límec tedy není jen obranný mechanismus, ale také důležitý nástroj v sociální interakci ještěrů, ať už pro obranu, nebo pro dominanci.
Na těchto příkladech je vidět, jak jedinečné, neobvyklé a vizuálně působivé, obranné (ale i útočné) strategie mají někteří ještěři díky své anatomii.
Ještěři, kteří stříkají krev z očí
Už jsme si přiblížili strategie obrany pomocí ocasu, šupin, ostnů a rohů. Ale věděli jste, že někteří ještěři (jako již uvedení rohatí ještěři) mají ještě jeden mnohem dramatičtější trik? Když je ohrozí predátor, například liška nebo kojot, dokáží vystříknout proud krve ze svých očí. Tato obranná strategie funguje jako poslední zoufalá záchrana. Krev obsahuje odpudivou chemickou látku, která predátorům nechutná, a navíc je ještěr překvapí natolik, že ztratí zájem o lov. Je to jeden z nejbizarnějších obranných mechanismů v živočišné říši.
Jed k obraně i lovu
Někteří lidé si myslí, že jedovatí jsou jen hadi. Ve skutečnosti existují dva známé druhy ještěrů, kteří jsou jedovatí. Jsou to Korovec jedovatý (Heloderma suspectum), známý také jako gilský netvor, a Korovec mexický (Heloderma horridum). Jejich jed je silný, ale narozdíl od hadů ho neaplikují tzv. injekčně. Místo toho ho pomalu žvýkají do rány, aby se dostal do krve. Používají ho primárně pro obranu, ale i při lovu, aby omráčili svoji kořist. Pro dospělého člověka jejich jed zpravidla není smrtelný, pokud netrpí nějakou vážnou morbiditou, ale kousnutí je velmi bolestivé.
Varan komodský (Varanus komodoensis) je největší ještěr na světě. Je vrcholovým predátorem, který si svou pozici vydobyl kombinací síly, lsti a biologické výjimečnosti. Při sebeobraně, útoku a při lovu spoléhá na svou sílu a jedovaté kousnutí. Jeho útok začíná silným kousnutím, při kterém jedové žlázy v čelisti uvolní toxiny, které rychle snižují krevní tlak a zabraňují srážení krve oběti. Po kousnutí varan nepronásleduje svou oběť, ale trpělivě ji sleduje na dálku. Jed a s ním související šokový stav oslabí kořist (často velká zvířata, jako je jelen nebo buvol) natolik, že během několika dní zkolabuje. Varan ji pak bezpečně dohledá. S využitím svého rozeklaného jazyka, kterým “ochutnává” vzduch, a svého vyvinutého čichového orgánu dokáže sledovat zraněné zvíře na vzdálenost až několika kilometrů po celé dny, dokud zvíře nezemře na následky otravy nebo šoku.
Obrana exkrementem
Některé druhy ještěrů, například agamy vousaté nebo někteří gekoni či scinkové, se brání před predátory pomocí velmi nepříjemného a silně páchnoucího exkrementu. Když je ještěr v nebezpečí a cítí se ohrožen, vypustí výměšek, který je tak silně cítit, že to predátora šokuje nebo dokonce odradí. Cílem je vytvořit natolik odpudivý zápach, že dravec ztratí zájem o lov a dá se na ústup. Je to účinný způsob, jak se ubránit, aniž by došlo ke zranění. Tato obranná strategie je u některých druhů ještěrů často doplněna o již zmíněnou autotomii, tedy odhození ocasu. Zajímavým příkladem je také obrana mláďat varanů komodských, která jsou na rozdíl od dospělých varanů velmi zranitelná a často se stávají obětí „kanibalismu“ ze strany dospělých jedinců. Pro přežití používají mladí varani kuriózní strategii – válí se ve vlastních výkalech, aby se stali pro dospělé varany natolik nechutnými, že ztratí zájem a ignorují je.
Maskovací mistři a barevné proměny
Někteří ještěři, například chameleoni, jsou proslulí svou schopností měnit barvy. To ale nedělají jen kvůli maskování. Změna barvy je pro ně také způsob, jak komunikovat. Barva jejich kůže se mění v závislosti na emocích (vztek, strach), teplotě, světle nebo také při lákání partnera.
Lov potravy: Umění maskování a bleskového útoku
Způsoby, jakými ještěři získávají potravu, jsou stejně rozmanité jako jejich vzhled. Mnozí z nich jsou trpěliví lovci, kteří využívají kamufláž a jedinečné anatomické rysy, aby přelstili svou kořist. Chameleoni jsou mistry v lovu ze zálohy, a to díky svému neuvěřitelně rychlému a dlouhému jazyku. Po trpělivém čekání a zaměření kořisti (obvykle hmyzu) každým okem zvlášť, vystřelí jazyk s neuvěřitelnou rychlostí – často za pouhých 0,07 sekundy! Jazyk dokáže dosáhnout délky až dvakrát delší, než je délka těla chameleona. Na konci jazyka je masitá, lepkavá ploška, která se pevně přichytí ke kořisti. Zásah je natolik rychlý, že oběť nemá šanci uniknout.
Mistři šplhu
Některé druhy ještěrů, jako např. Felsuma (Phelsuma) – drobná ještěrka patřící do čeledi gekonovití, jsou mistry šplhání, a to díky svým přilnavým končetinám, jejichž prsty jsou pokryté miliony mikroskopických chloupků zvaných lamely. Tyto chloupky se dokáží přichytit k jakémukoli povrchu, a to i ke sklu, díky tzv. van der Waalsovým silám. Tyto slabé, ale početné přitažlivé síly mezi molekulami jim umožňují doslova chodit po stropě.
Umění chodit po vodě jako Ježíš
Některé druhy ještěrů mají speciální schopnosti, které jim pomáhají v blízkosti vody. Baziliškové zelení (Basiliscus plumifrons), známí také jako „Ježíšovy ještěrky“, dokáží utíkat po vodní hladině. Baziliškové jsou skutečně rychlí. Dokáží vyvinout rychlost přes 10 km/h, která jim pomáhá, aby se nepotopili. Díky speciálnímu tvaru nohou s rozšířenými blánami a rychlému rytmickému pohybu, při kterém se opírají o své zadní končetiny, dokáží po vodní hladině urazit vzdálenost 10 až 20 metrů, než se nakonec potopí a plavou dál. U velkých bazilišků je tato vzdálenost o něco kratší. V podstatě ale nejde o chůzi (po vodě) v pravém slova smyslu, ale o velmi rychlý řízený pád. Bazilišek tak rychle dopadá na vodu, že pod nohami vytváří na hladině vzduchové kapsy (bubliny), které ho krátkodobě udrží nad hladinou. Tímto způsobem se na chvíli udrží na vodě, než se definitivně potopí a plave dál. Je to úžasná a efektivní úniková strategie před predátory!
Tajemství páření: Samec se dvěma penisy
Samci ještěrů a hadů (souhrnně označovaných jako šupinatí plazi) mají dva pářící orgány, které se nazývají hemipenisy. Toto slovo je složeninou z řeckého hemi (půl) a penis. Hemipenisy jsou dva oddělené, trubicovité orgány, které jsou v klidovém stavu obrácené naruby a uloženy v kapse u kořene ocasu samce. Jak fungují? Během páření použije samec vždy pouze jeden z hemipenisů. Ten se naplní lymfou, evertuje (vyvrátí se ven) a zasune do kloaky samice. Druhý zůstává uvnitř.
Proč tedy dva penisy? Důvodem je pravděpodobně anatomická a evoluční výhoda. Dva hemipenisy poskytují samci flexibilitu při páření v závislosti na poloze vůči samici a zajišťují, že může pokračovat v rozmnožování, i když se jeden z orgánů poraní. Tato unikátní anatomická výbava samců šupinatých je jedním z nejpřekvapivějších rysů v reprodukci plazů a je jasným důkazem, jak se příroda dokáže přizpůsobit pro co největší efektivitu rozmnožování a schopnost přežití populací šupinatých plazů.
Super–reprodukční schopnost samic
Jednou z nejúžasnějších reprodukčních strategií u některých plazů, včetně ještěrů, je dlouhodobé uchovávání spermií. Samice se spáří se samcem, ale spermie nevyužije hned. Namísto toho je uloží do speciálních žláz ve svém reprodukčním traktu, kde zůstanou životaschopné po velmi dlouhou dobu. Tato neobvyklá schopnost umožňuje samici oplodnit se i v případě, že už dlouho nepřišla do kontaktu se samcem. Například u některých druhů ještěrů bylo zdokumentováno, že samice dokázaly produkovat potomstvo ze spermatu, které si uložily až po dobu 6 let. Tento mechanismus jim zajišťuje reprodukční flexibilitu a pomáhá jim přežít v náročných podmínkách, kde je obtížné najít partnera.
Samice, které se klonují
Většina ještěrů se rozmnožuje pohlavně, ale některé druhy, například bičovky (rod Aspidoscelis) z pouštních oblastí Ameriky, dokáží to, co se zdá nemožné: reprodukují se asexuálně procesem zvaným partenogeneze. To znamená, že samice dokáže produkovat potomstvo zcela bez samce. V podstatě si vytváří klony. U těchto druhů samci vůbec neexistují! Ještě fascinující je, že se ukázalo, že tuto schopnost mají i někteří jedinci varana komodského, což byl pro vědce obrovský šok.
Proč si ještěři zaslouží naši pozornost?
Tito plazi nejsou jen “malí či velcí prehistoričtí draci z Jurského parku”, jak je občas vnímáme. Jsou to mistři v přežití, kteří si po miliony let vyvinuli neuvěřitelné strategie, aby obstáli v náročném světě.
Od chameleona, který se před predátory maskuje barvami (a také jimi komunikuje), přes gekona, který se dokáže udržet na extrémně kluzkém povrchu, až po ještěra, který obětuje část svého těla, aby přežil – to všechno jsou důkazy geniality přírody. Víme, že se ještěři umějí bránit nejen útěkem, ale i rohy, pachem, exkrementem nebo dokonce vystříknutím krve z očí. Dozvěděli jsme se o jejich neuvěřitelných reprodukčních schopnostech, jako je uchovávání spermatu i na několik let, nebo dokonce schopnosti se klonovat.
Ještěři hrají důležitou roli v ekosystému. Regulují populace hmyzu a jsou potravou pro mnoho jiných zvířat. Bohužel čelí hrozbám v podobě ztráty přirozeného prostředí, změny klimatu a nelegálního obchodu. Chránit je a jejich přirozené prostředí (habitat/y) znamená chránit pestrost, biologickou rozmanitost naší planety.
Ještěři nám připomínají, že evoluce je plná nečekaných a důmyslných řešení. Zkoumáním jejich života se učíme o pestrosti přírody a o tom, jak se živočichové dokáží přizpůsobit tak, že nám to bere dech. Zaslouží si naši pozornost a ochranu, protože jsou živým důkazem neuvěřitelné síly a kreativity života na Zemi.
In loving memory of Dragana & Bořivoj. Thank you for your lizard love…
