Mezinárodní den naslouchání, který každoročně slavíme 18. července, nás letos nezve jen k tomu, abychom lépe vnímali jeden druhého. Nabízí nám i tichou, ale naléhavou výzvu: Naslouchejme přírodě. Nejen všemi smysly. Ale také srdcem.
Léto je sezónou návratů k přirozenosti…, k přírodě. Chceme ven. Dýchat svěží vzduch. Být offline. Spát pod hvězdami. Mluvíme o napojení na přírodu, o klidu a duševní hygieně. Ale příroda, ta se nemůže nahlas ozvat. Když ji něco bolí, nekřičí. Jen tiše mizí.
Zatímco my hledáme dobrodružství, ona touží po klidu. My se chceme dotýkat, přibližovat, ona potřebuje prostor. A právě v naslouchání – skutečném, pozorném, soucitném – začíná respekt. A možná i láska, která neškodí.
Slunce svítí, batoh je sbalený, a před námi se rozprostírá nekonečné léto plné vůní lesa, šumění řeky a cvrlikání ptáků. Milujeme přírodu. Chceme se jí dotknout, ponořit se do ní, zažít ji na vlastní kůži. Ale co když právě tahle naše “láska” přírodu pomalu dusí?
Každý rok se miliony lidí vydávají do hor, k moři, do chráněných oblastí nebo na romantické pikniky v přírodě. A přestože většina z nás to myslí dobře – chceme objevovat, fotit, sdílet a někdy i „pomáhat“ – příroda si to často vykládá jinak.
Šlápnutí vedle
Pamatujete si tu krásnou louku s modrými zvonky, kterou jste letos na jaře objevili? Teď je z ní vyšlapaný kruh. Ne vinou zlých úmyslů, ale kvůli desítkám turistů, kteří si tam přišli udělat fotku „jen na chvilku“. Jedna noha sem – druhá tam a rostliny, které kvetly jen pár týdnů v roce, jsou pryč. Některé se už nevrátí. Ve jménu spojení s přírodou se často dopouštíme přesného opaku. Sejdeme z cesty a vyšlapeme nové. Položíme si deku mezi zvonky, které povadnou…
Volně žijící zvířata nejsou mazlíčci
Když někde uvidíme srnku, lišku nebo dokonce medvěda, instinkt nám říká: fotografuj! Nebo přibliž se, ať lépe vidíš. Ale zvíře tě nevidí jako turistu s dobrým záměrem. Cítí hrozbu. Utíká, stresuje se, může opustit mládě nebo zabloudit mimo své území. A to vše kvůli snímku pro Instagram. Zní to dramaticky. Ale jen proto, že je to pravda. Příroda není kulisa pro naše zážitky a volně žijící druhy nejsou společenská zvířata natož mazlíčci. Je to citlivý, propojený svět, kde každý kámen, stéblo, ticho a tvor mají své místo. A právě proto se musíme učit jej nenarušovat, neškodit přírodě a zvířatům, nerušit je a nestresovat, nevyhánět je z jejich hnízdišť, nor a jiných útočišť. Ale chovat se ohleduplně, vždyť jsme v přírodě a přirozeném prostředí jejích zvířat jen na návštěvě.
A když volně žijícím zvířatům ještě přihodíme zbytky svačiny, “aby neměli hlad”? Zaděláváme na problém. Zvířata si začnou spojovat lidi s jídlem a tím je narušen jejich přirozený instinkt hledání a kořistění potravy a v konečném důsledku i rovnováha v ekosystému.
Voda není naše koupaliště, ale domov živočichů a rostlin!
Horké dny nás lákají k jezerům, rybníkům, potokům, řekám. Ale než skočíme do přírodního jezera, zastavme se. Není to jen voda, je to domov. Pro čolky, žáby, vodní hmyz i chráněné rostliny. Opalovací krémy, mýdla a dokonce i obyčejné lidské tělo mohou narušit jejich křehké prostředí a biologickou rovnováhu. Často nenápadně, ale dlouhodobě.
Přírodní vodní plochy nejsou prázdné nádrže, které čekají, až do nich skočíme. Jsou to vysoce citlivé biotopy, domovy a útočiště pro tvory, které často ani nevidíme. Pod hladinou žijí čolci, skokani, larvy vážek, vodní brouci a mikroskopický život, který udržuje celý ekosystém v rovnováze. Na březích rostou ohrožené druhy mokřadních rostlin, které se snadno vytrhají nebo rozšlapou. Když do takového prostředí vstoupíme, často ho měníme. Ne okamžitě, ale postupně. Někdy nenápadně, ale s trvalými následky.
Stačí málo. Opalovací krém, který se smyje z kůže, může vytvořit na hladině jemný mastný film, který brání pronikání světla a kyslíku. Nohy, které opakovaně víří dno, narušují sediment a kalí vodu, čímž dusí rostliny a drobné živočichy. Každý náš pohyb má svůj následek. A ten je často nevratný.
Některé přírodní vodní plochy se kvůli lidské přítomnosti mění doslova před očima. V místech, kde ještě před pár lety žili čolci, dnes najdeme zvířený písek a víčka od plastových lahví. Opuštěná jezírka nejsou jen smutnou vzpomínkou na léto, ale důkazem, že když vodu využíváme jen jako kulisu k osvěžení, zapomínáme, že ona sama je živoucím světem.
Táboření mimo tábořiště
Táboření mimo vyhrazená místa často naplňuje naše romantické a/nebo dobrodružné představy. Vlastní tiché zákoutí v lese, daleko od lidí, kde nás ráno budí jen zpěv ptáků a večer tiše šumí stromy. Místo, kde můžeme být sami se sebou a s hvězdami („pod širákem“). Jenže zatímco pro nás může být takové místo únikem z civilizace, pro přírodu to znamená ničivý až likvidační zásah.
Les není prázdný prostor čekající na naše karimatky. Je to domov, útočiště, hnízdiště. Mnoho druhů ptáků hnízdí na zemi nebo nízko v keřích a každý nečekaný pohyb, světlo čelovky nebo jen hluk zipu stanu může způsobit, že opustí svá mláďata. Stejně tak noční savci – ježci, kuny, lišky – mají své trasy a zvyky. Narušení jejich prostoru jim může změnit jejich noční biorytmus, odradit je od lovu, zajištění potravy, v horším případě mohou ze stresu nebo z důvodu otravy ze zbytků jídla a toxických odpadků uhynout. To, co nám připadá jako drobný lidský luxus – klidné místo na táboření daleko od civilizace, může být pro ně ohrožením jejich každodenního bezpečí a v nejzazším případě i života.
A pak je tu oheň. Vnímáme ho jako symbol života, pohody, tepla, sdílení. Ale mimo ve volné přírodě schválená a vyznačená ohniště může znamenat také začátek zkázy. Stačí suché jehličí, jedna nezbedná jiskra, a to, co začalo jako večer s opékanými špekáčky, kytarou a zpěvem, může skončit devastujícím požárem. Spálená zem zůstává roky mrtvá, bez života. Kořeny stromů, podhoubí, hmyz – to, co trvalo celé roky vybudovat, mizí i během minut…
Tábořit „na divoko“ není samo o sobě špatně, ale vyžaduje hluboký respekt k přírodě a znalosti „zálesáka“. Zvážit, kde jsme, kdo tam s námi žije, a jestli právě naše přítomnost není tím, co narušuje přírodní prostředí a jeho křehkou rovnováhu. Někdy může být tím největším dobrodružstvím právě to, že se rozhodneme být vítanými hosty, ne vetřelci. Uctít místo tichostí, ne plamenem. Nezanechat za sebou nic, co by příroda nemohla přijmout.
A pak je tu hluk. Ten, který si ani neuvědomujeme. Hlasitý smích u ohně, hudba z reproduktoru, zvuk motoru, bouchání dveří auta, neustálé povídání. Pro nás běžné kulisy pohody. Pro přírodu ale rušivý signál, že se něco děje, že je něco špatně. Ptáci přestávají zpívat, protože přes náš hluk neslyší varování ostatních. Netopýři ztrácejí orientaci. Srny se stáhnou hlouběji do lesa, mimo svá obvyklá napajedla. A predátoři přestávají lovit, protože jejich kořist je příliš vystresovaná nebo naopak příliš blízko lidem v tábořišti.
Zvířata jsou mistři v tichu. Naslouchají. Les žije jemnými tóny, které vydává šustění listí, klapání zobáků, křídla hmyzu. Když přineseme do těchto prostor náš hluk, jsme jako nájezdová armáda s bubny.
Právě Mezinárodní den naslouchání je ideální příležitostí zastavit se a opravdu naslouchat. Ne sebe. Ale jezero, les, louku, stromy, vodní toky. Ticho a klid. Zkuste si příště sednout na pařez a nemluvit. Jen dýchat, vnímat a pozorovat. Uvidíte, že příroda vás začne pouštět blíž. Pomalu, opatrně, ale opravdově.
Naslouchání přírodě je umění. Je to jeden z největších darů, které jí i sobě můžeme dát. A možná taky způsob, jak znovu zaslechnout něco hlubšího v sobě samých.
Co můžeme dělat jinak a lépe?
Choďme po vyznačených stezkách. Květiny a mechy nejsou koberec.
Nekrmme zvířata. Opravdu ne. Ani rozkošné divoké kačenky.
Nenechávejme za sebou stopy. A to platí i pro to, co se nám zdá „biologicky rozložitelné“.
Koupejme se jen tam, kde je to povolené. Ne všude je voda jen voda.
Zvažme, co sdílíme. Fotka s chráněným druhem zvířete může inspirovat ostatní – ale ne vždy správně, dobrým způsobem.
Láska, která neničí…
Přírodu nemusíme vlastnit, dotýkat se jí, ani si s ní dělat selfie, abychom ji milovali. Stačí, když jí budeme naslouchat a učit se jí rozumět. A když už za ní vyrážíme, zkusme být ti, kdo ji chrání, ne ti, kteří po sobě zanechávají spoušť – i kdyby nechtěně (z nevědomosti, neznalosti).
Léto je časem dobrodružství a tak, až příště budete stát před rozhodnutím, zda si sednout kvůli pořízení fotografie uprostřed louky plné květů, hmyzu, hrabošů a dalšího života, nebo zůstat na cestě a jen se potichu dívat – vzpomeňme si, že skutečné spojení s přírodou nevyžaduje otisk boty. Jen srdce, které vnímá.
