20. května slavíme Světový den včel – neúnavných opylovaček, které zajišťují život na planetě víc, než si uvědomujeme. A zároveň vzdáváme hold těm, kteří se o včely starají.
Jedním z nich je pan Novosád, muž, který sice začínal „až se synem“, ale dnes o včelách mluví s klidem, který může vyrůst jen z lásky k řemeslu a přírodě. A i když ho k včelaření přivedl původně děda, dnes to nejvíc včelí se synem Pavlem. A včely? Ty přežijí i mráz. A jak říká pan Novosád: „Poradí si!“
Když se včely připomenou poštípáním
„To určitě, když mě poštípaly,“ odpovídá pan Novosád s úsměvem na otázku, kdy se poprvé setkal se včelami. Tehdy byl malý kluk a pamatuje si hlavně na štípnutí. Ale to byl teprve začátek.
Jeho děda byl velký včelař. I když ke konci života už kvůli ztrátě zraku s úly sám nepracoval, dokázal o včelách tak poutavě vyprávět, že v rodině tenhle medonosný příběh nezapadl. Když bylo panu Novosádovi vlastnímu synovi Pavlovi 12 let, přišel s nápadem: „Budeme včelaři.“
A tak začali. Společně.
Jeden traktorem přetáhlý chlívek a první úl
Sehnali první včelstva, pořídili si dřevěný chlívek a pronajali si od obce pozemek. „Chlívek jsme tam přetáhli traktorem,“ vzpomíná pan Novosád. Dnes tam stojí včelín a Pavel – ten, který kdysi přišel s nápadem – se věnuje včelám naplno. Tatínek mu pomáhá z druhé strany a stlouká rámky, zatavuje mezistěny, připravuje úly.
„Zabere to tak čtrnáct dní po osmi hodinách. Práce doma se nezastaví,“ říká s klidem. Úlů mají dvacet. Ani málo, ani moc. Tak akorát, aby bylo co dělat a nebyla to fabrika.
Včely potřebují pastvu, příroda rovnováhu
Když se ho zeptáte, jak se za ty roky změnila příroda kolem nás, chvíli mlčí. A pak říká něco, co by se mělo tesat: “Dnes se to zlepšilo, co se týče postřiků. Ale chyba je, že se nenechají louky vykvěst. Když není tráva vykvetlá, není pastva. Ani pro hmyz, ani pro ptactvo. A když nezpívají ptáci, tak je smutno.“
Meze, které dřív chránily půdu i zvířata, mizí. A spolu s nimi mizí i živý svět, který nás drží nad vodou víc, než tušíme.
Medu bývá až 20 kilo. A někdy taky nic
Péče o včely není jen romantika. Je to práce, rutina i počasí, které dokáže celou sezónu zhatit. „Letos je zima, včely si zásoby sežerou,“ říká. Při krmení zkoušeli nejrůznější techniky, ale časem se vrátili k tomu, co fungovalo nejlépe. “Osvědčený způsob? Kýbl s cukrovým roztokem a slámou navrch, ony si po ní slezou dolů a v klidu se nakrmí. Je to jednoduché, rychlé a nejefektivnější způsob, na který nedáme dopustit,” říká.
A med? Když je dobrý rok, vytáčí se kolem 15 až 20 kilo. Ale letos to tak možná nebude.
Co většina lidí neví?
“Jak jsou ty včely schopný,” říká pan Novosád. “Co všechno musej zvládnout, aby vůbec přežily. Třeba přežijou i velký mrazy. Poradí si.”
A pak přihodí i úsměvnou historku o roji, který si hned třikrát vybral k usazení elektrický rozvaděč u bývalé školky. „„Asi se jim tam fakt líbilo,“ směje se pan Novosád. Je až k nevíře, že tři roje v různých letech si vybraly to samé místo, těsně u budovy, v rozvaděči. Byla s tím spousta peripetií, protože roj z takového prostoru není zrovna jednoduché dostat ven.
Poselství pro budoucí včelaře?
“Ať to nevzdávají,” říká bez váhání. “Spousta lidí si myslí, že včely, to je romantika. Ale když vidí, kolik je za tím práce, vzdají to. Tak ať vydrží.”
Tichý svět, co si poradí
Včely si umí poradit. Stačí jim k tomu prostor, péče a klid.
Odměňují se po svém. Tichou prací, kterou mnozí ani nevidí, ale bez ní bychom se neobešli.
Podobně tichý a pevný je i příběh rodiny Novosádových. Vztah mezi dědou, synem a vnukem, který se nepřerušil. Jen se proměnil v činnost, kde se místo slov předávají rámky, úly a důvěra.
A možná právě takové vztahy – klidné, nenápadné a vytrvalé – potřebuje dnes nejen svět včel, ale i ten náš lidský.
