Běžecký deník Štěpána a Šlehy č.14

Neděle, 10. června 2012

 

Silva Nortica Run - Týden 14 (28.5.-3.6.)

Každý idiot může běhat maraton. Ale musí to být speciální idiot, který běhá ultramaraton.

Alan Cabelly

a ještě o level výš je ten, který se o ultramaratónu pokouší psát. Tedy samozřejmě to nelze zobecnit, jen mě tento dovětek několikrát napadl minulý týden, když jsem pozorovala manžela, jak se v potu tváře, před sebou bílou stránku ozdobenou shora uvedeným citátem, snahou bledý, snaží na papír přenést alespoň pár z těch mnoha dojmů a pocitů, kterými si na 103 km dlouhé trati v Novohradských horách prošel. Jeho výkon (spolu s výkony všech, kteří minulou sobotu v Novohradských horách běželi) je samozřejmě úctyhodný, ale musím říct, že v cíli vypadal méně strhaně než v neděli, pondělí, úterý… večer, kdy se pokoušel něco psát. Ale abych mu nekřivdila, domnívám se, že do jisté míry za to může i nesdělitelnost oněch pocitů, které zažíval. Protože ultramaratón už je asi fakt hlavně o hlavě.

Já Štěpána teď pustím k počítači, třeba se mu to uvolnilo a něco sepíše, ale než odejdu, tak jeden citát, který oslovil mě:

Nemohl ten Pheidippides zemřít tady?

anonym, při svém prvním maratónu, na třicátém kilometru

Běhu zdar, Katka

Jak hodně těžké je uběhnout 100 kilometrů?

Závod jsem dokončil v poklidném tempu v čase 11:12:51. Od začátku jsem se nikam nehnal, jen jsem si tak běžel. Žádná velká krize nebyla, po doběhu v cíli jsem se cítil vlastně dobře. Žádné velké nadšení, žádné zklamání, možná trošku rozpaky z cílového času. Brácha mi po závodě gratuloval k neuvěřitelnému výkonu. Odpověděl jsem mu, že to tak necítím a že to nepovažuji za sportovní výkon (původní představa byla trošku jiná). Na to mi napsal něco ve smyslu: "Znám lidi, který bez přestávky neujedou 100 km ani v autě. No a ty takovou vzdálenost uběhneš v terénu a v takovým super čase. Nebuď blbej." Takže jak je vlastně těžké uběhnout 100 kilometrů? Pro absolutní většinu lidí je to nemožné z důvodu jejich vlastní pohodlnosti, lenosti a z důvodů vymožeností dnešní šílené doby. Pro zbytek je to pak jen otázka jejich odhodlanosti a vůle. Pro zdolání ultramaratonu podle mě stačí pouze dobrá hlava a zapálené srdce. Samozřejmě se najdou i brousci, kteří si to střihnou za opravdu "neuvěřitelných" osm a půl hodiny, ale to už je jen velký obdiv.


 

Jak to probíhalo aneb 8 zvláštních úkazů

· 0. km (Start) – ráno v 5:30 netrpělivě postávám v hloučku ostatních šílenců na jinak liduprázdném náměstí v Horní Stropnici a těším na startovní výstřel, už abych mohl běžet. Rána z pistole a jdeme na to.

· 10. km – běžím v lehkém terénu a snažím se krotit a držet pomalé vyrovnané tempo. První zvláštní úkaz - dost běžců okolo koná svou ranní různě velkou potřebu. Někdo společensky leze do křoví, někdo se s tím "neprdí" a sedí přímo u cesty,… eeh?

· 20. km – po proběhnutí Nových Hradů a Terčina údolí druhý zvláštní úkaz, začaly mě bolet nohy. Již na 20. km, ani ne v 1/5 tratě? Uff, to bude asi hustý…

· 30. km – přes Dobrou a Hojnou vodu jsem se vydrápal na první pořádný kopec. Třetí zvláštní úkaz - běžím v doprovodu neznámého germána s absolutně neběžeckou postavou wrestlingového zápasníka. Co tady dělá? Co tady dělám já?

· 40. km – mám za sebou nepříjemné, nekonečně dlouhé asfaltové rovinky přes Černé údolí a Hutský rybník. Na každé občerstvovačce se zastavuji, narvu do sebe kus banánu, zapiju vodou, prohodím pár slov a běžím dál. Unavené nohy úspěšně ignoruji. Žaludek je v pohodě. Čtvrtý zvláštní úkaz – po trase se pohybuje modrá škodovka, čeká vždy na místě, kde se trasa protíná s nějakou silnicí a její posádka fotí a mocně povzbuzuje všechny běžce. Úžasní lidé! Moc díky, to se moc často nevidí…

· 50. km – zastávka na kozí farmě. Na kozí sýr si dnes výjimečně netroufám, normálně smradlavé domácí výrobky z koziček a oveček vyhledávám. Huláká na mě již asi hodinu se opalující "rychlík" Štěpa z naší zvířecí štafety. Já "náklaďák" moc neotálím a valím to dál. Probíhám po známých místech z minulého ročníku a vzpomínám na nepříjemné křeče v žaludku, šavlování, indiánský běh.

· 60. km – trasa vede stále mírně do kopce, probíhám úžasnou přírodou kolem Pohořského rybníka a za vískou Pohoří na Šumavě se trasa pomalu láme a začíná klesat. Tady by se žilo. Klid, stádo ovcí, včelí úl, napít se vody z potoka a co člověku chybí? Pátý zvláštní úkaz – přestaly mě bolet nohy a mám pocit, že běžím zlehka. Je to dobrý, již jsem za půlkou.

· 70. km – na 64. km se dostávám na zajímavé místo, kde se dělí trasa na 90 a 103 km. Stovkaři zde odbočují doleva a běží navíc 13 km dlouhý pytel, ostatní běží doprava a již se vrací do cíle. Okamžitě nastává další (šestý) zvláštní úkaz – hlava začíná pracovat, vymýšlet, kombinovat… Proč jsem vlastně nezvolil tu kratší variantu? Proč se lopotím opačným směrem a od cíle se vlastně vzdaluji, když bych se mohl přibližovat? Hlava jede na plný výkon a s tím nohy okamžitě těžknou.

· 80. km – běžím členitým terénem, nohy jak dvě konve, začínám cítit "můj" levý palec u nohy, jak mi pomalu bobtná a začíná vylézat z boty. Zase o něj, o chudáka, asi přijdu. Přemýšlím, proč má člověk vlastně nehty na nohách, když jsou s nimi akorát problémy. V lidském těle přeci není nic navíc, tak proč? Jak to tak rozebírám, tak zakopávám o větev právě tím palcem a hážu ukázkového tygra do chvojí. Bolest jako blázen, mám pocit, že mi palec v botě exploduje. Zatínám zuby, zvedám se a běžím dál. Po očku jen sleduji, kdy se mi levá špička obarví do ruda. Drtím jeden kopec za druhým a s pokřiveným úsměvem míjím již zmíněnou odbočku na 64. km.

· 90. km – trasa stále mírně klesá, ale je to taková nepříjemná pila, kratší kousek do kopce, pak delší kousek z kopce a pak znovu a znovu... Neběží se mi dobře, mírné kopce se snažím "vybíhat", strmé zdolávám svižnou chůzí, dlouhé seběhy po asfaltu trpím jako zvíře. Cesta moc neubíhá, v Pohorské vsi si ze mě utahuje banda malých dětí, s ohledem na to, co mám v nohách, to beru skoro jako urážky. :)

· 100. km – Od chvíle, kdy jsem se rozhodl, že uběhnu 100 km, se těším na ceduli se značkou 100. km. Vlastně je to ten pracíl celé této akce. Když poprvé běžíte maraton (42 km) a dobíháte po modrém koberci do cíle, vše se ve vás sevře a slzy se vám vhrnou do očí. Jaký to ale musí být pocit, když proběhnete kolem cedule, na které je napsáno 100. km? To přece musí být minimálně 2,5x lepší a silnější! Sedmý zvláštní úkaz – je to o ničem, na stém kilometru jste totiž již tolik zničení a unavení, že myslíte pouze na to, jak ve zdraví doběhnout ještě ty zbývající 3 kilometry do cíle.

· 103. km (cíl) – kilometr před cílem si beru od kluka plastovou lahev s vodou, dám si dva tři loky, ale co se zbytkem? Zvláštní úkaz č. 8 - nápad: cíle je necelý kilometr, cílová rovinka plná fotografů, když budu durch propocený, tak budu na fotkách přece vypadat daleko lépe! Za běhu se tedy zbytkem vody v lahvi celý polévám a dobíhám do cílové rovinky na fotbalové hřiště do Horní Stropnice. Naproti mi letí moje dvě rozchechtané princezny, beru je za ruce a společně si užíváme cílovou čárou. Je to za mnou, přežil jsem, cíl je splněn. 

Celkové dojmy ze závodu

S odstupem času po závodě zmizely všechny rozpaky a začíná se objevovat i ono nadšení, bez kterého nejde dělat nic pořádně. Cítím totiž, že jsem v běhání nabral ten správný směr a pomalu začínám klusat do běžeckého ráje. Do budoucna mám smělé plány, ale nebudu tak odvážný jako Libor a prozatím si je nechám jen pro sebe. Letošní Silva Nortica Run se maximálně povedl po všech stránkách a všem organizátorům za to patří ohromný dík a palec nahoru! Klobouk dolů za vaše usilí. Všem pseudoběžcům a antiběžeckým diskutérům na běžeckých fórech patří můj zlobivý momentálně modro-fialový palec dolů! Malost a ubohost našeho českého národa (bohužel už i bežeckého) mě asi nikdy nepřestane udivovat.

Souhrn

 

Trénink

Komentář

Po

-

volno

Út

8km@40:19

Pohoda výběh s Liborem a Martinem - vložené 4×400m svižně

St

-

volno

Čt

8km@38:52

Volně - vložené 3×400m svižně

-

volno

So

103km@11:12:51 (závod)

Silva Nortica Run

Ne

-

volno

Celkem: 119km@12:32:02, ø6:19/km

Hodnocení

 

Odpočinek, povedený závod, rychlá regenerace.

 

Málo spánku během celého týdne, únava.

Štěpán

Dovětek

No a kdyby se mu to neuvolnilo, tak ještě pár slov o těch, o kterých se moc nepíše. O rodinách, které běžce doprovází. Když Štěpán běžel, když doběhl a když regeneroval, dostávala jsem vcelku mnoho dotazů na jeho výkon, chodily uznalé sms i několikero mailů s pochvalnými řádky…

Jsou to všechno kluci a holky (ať máme tu genderovou rovnost), před kterými smekám, coby občasná běžkyně, která párkrát zvládla půlmaratón, ale všeho delšího se bojí, to myslím fakt vážně… ale při čekání v cíli jsem koukala na ty mladé i starší manželky/partnerky/manžele/partnery (fakt mě štve ta móda volných vztahů, komplikuje to vyjadřování:) ), mnohdy s dětmi kolem sebe, které svého závodníka povzbuzují, hodiny na něj čekají, následně ho dopraví někam pod střechu, omyjí, promažou, zasypou, navaří a které za to pochválí právě jen a pouze ten jejich závodník. A nikoho dalšího nenapadne, že bez podpory a zázemí by se těmto borcům závodilo daleko hůř.

tohle na ty stránky nejspíš nedá :)

Katka

Deník Šlehy: týden 14. "Jak se lze kochat a přitom závodit"

(64 km)

Tak a máme to za sebou… a je to věčná škoda… …a bylo to super. Ale nevadí,… čekají nás další výzvy, další krásné zážitky. Milé vzpomínky mi už nikdo nevezme. Pěkně doma u kafíčka a s odstupem 2 dnů se vracím k minulé sobotě, kterou jsem společně s oběma Štěpány prožil na jednom z nejkrásnějších běžeckých závodů, jaké v této republice může zažít běžecký vytrvalec. Podívám se na Silva Nortica Run z různých pohledů.

Pohled běžce NADACE NA OCHRANU ZVÍŘAT

Čekám na předávku – 44. kilometru ultramaratonu dlouhého celkem 103 km. Sedím si na zápraží kozí farmy, pod nohama skotačí voříšek Rozárka, nechá se drbat za ušima, ranní sluníčko se opírá do sotva probuzeného občana. Přichází pan domácí, ochutnáváme jeden z dvanácti druhů vynikajícího kozího sýra – s příchutí brusinek a ořechů. (Ochutnat více druhů si netroufám - mlsný jazyk by rád -, jenže riskni to když tě čeká 48 km rachoty po horách.) Jdeme dojit. Koza Barborka má nad rohy otazník, neboť tak divného starého kozla ještě neviděla. Stojí na zadních, podkolenky, kšiltovka a na triku bílý obdélník s číslem. Pach je v pořádku, ale jinak nic moc. Za ohradou hlídkující kozel alfa velikosti Kudu velkého s černým plnovousem skoro až na zem se znuděně obrací a jde si za svým. Konkurence žádná, je to v klídku. Jiné jméno než Rasputin si u něj nedokážu představit. Barborka má za chvíli odlehčeno a může na rozdíl od nedůstojného příchodu se zadníma nohama do V důstojně odkráčet. Čtyři litry dolů, vemínko prázdné, zadní nohy děkují. Přibíhá první ultramaratnec (kdo jiný než Dan) – ale co to, 20 sekund za ním rakouský dres (zdá se, že dnes bude mít Dan silného protivníka). Za chvíli je tu 3. závodník. Začínám si pomalu převazovat tkaničky a chystat se na svůj úsek. Času dost. A tu náhle, nečekán (vlastně čekán, ale ne tak brzy!!), přibíhá Štěpa. Je to frajer, ve dvojičkách jsme na předávce první (v cíli zjišťuji, že o parník)! Ve spěchu se loučím se zvířecím osazenstvem farmy, děkuji majitelům farmy a přebírám čip od Štěpy. Poplácám ho po zádech,"jseš borec" a jdu na věc. Ještě na mne cosi volá, ale protože běžím z kopce, kvůli větru svištícímu kolem uší nerozumím. V lese kdesi u Baronova mostu – přiznávám – zabíjím dva komáry. Jeden zmírá vdechnut, promlet plícními sklípky a vychrchlán, druhý nekompromisně úderem pravé dlaně.

Mezi Pohorskou vsí a Benešovem nad Černou v temném hvozdu přeskakuji spadlé kmeny, jež tam zrovinka přes cestu tahali dřevaři – a téměř další pjúsej. Cosi malého chlupatého, v rychlosti neidentifikovatelného, na poslední chvíli uniklo zpod mých krychlí. Málem jsem zašlápl kunu.

Obrácenou roli zažívám přímo v Benešově nad Černou. Příliš přítulný vořech využil mé ne již optimální formy a rychlosti a šel mi zezadu po noze. Instinktivně jsem stačil zakřičet: "běžím za Nadaci na ochranu zvířat!" To mne zachránilo. Jakmile tento výkřik zaslechl, okamžitě se zakousl pouze do boty. A velmi rychle, jen po několika metrech vláčení, ji pustil. Zkuste si hryznout (i když jste pes) do boty 3 hodiny nazuté na závodící haksně běžcově!

Pohled milovníka přírody

Ač nejsem doktorem ničeho, v cíli si oznamuji: "pane doktore, vy jste se zase kochal". Fyzicky vysílen, psychicky maximálně posílen a nabit pozitivní duševní energií na několik příštích týdnů. Únava brzy zmizí, ale do paměti mám navždy uloženy "terabajty" krásných obrázků.

Vžijte se do kůže turisty (cykloturisty), který po několika hodinách chůze (jízdy) liduprázdnými lesy a loukami přichází (přijíždí) na křižovatku lesních cest a nevěří. Stojí tam tři stolečky se třemi malovanými ubrusy, za nimi tři sudičky se třemi úsměvy, na stolečcích nakrájený chléb a sůl. Tak jsem se cítil i já. Téměř 20 kilometrů jsem nepotkal jiné lidičky než dámy a omladinu za občerstvovacími stolky. Pravda, vedle vítacího chleba se solí se vyjímalo i 50 kelímků s colou, 50 s vodou a 50 s ionťákem, ale jen na chléb se solí 103 km neuběhnete. Nádherný úsek mezi Leopoldovem, Baronovým mostem, Pohořím na Šumavě a dále po státní hranici s Rakouskem: lidé – nic, auta – nic, letadla – nic, ticho – všude, zvířátka – občas. Běžím jako třetí po Danovi, Rakušanovi a po 70 kilometru úplně první. Na této metě se dělila trať pro závodníky na 90 nebo 103 km. Závod dvojic je na 90 km.  U dalších sudiček odbočuji doprava na rozdíl od Dana a Rakušana, které čeká 13ti kilometrová smyčka vlevo. Běžím dalších 10 km zcela sám odkázán pouze na naštěstí perfektní značení trati. Mechem, trávou, lesním úvozem, blátem i asfaltem. Až dva kilometry před cílem opouštím les a přes louky vidím Horní Stropnici, cílové městečko. Naprosté ticho je v cílové bráně postavené na trávníků místního fotbalového klubu vystřídáno rachotem bubnů, potleskem a halasem diváků za cílem. Jaký kontrast!

Pohledem závodníka

Závod dvojic – malá konkurence v této kategorii nás se Štěpou odsoudila do rolí jasných favoritů. Roli jsme splnili, závod si beze zbytku užili, Štěpa mně na předávku donesl čip s nedostižným náskokem. O vítězství jsme mohli přijít pouze mou nešikovností nebo v případě zranění. Nic z toho se nestalo, tudíž jsme zvítězili. O to ale tentokrát tolik nešlo. Prožili jsme krásný závod, nádherné proběhnutí v lůně přírody a odnesli jsme si spoustu nádherných i bizarních zážitků a vzpomínek.

Nakonec skládám hlubokou poklonu Šťěpánovi a dalším ultramaratoncům za jejich výkony a hlavně dokončení závodu na 103 km, dalším za 90 km dlouhý závod.

  

foto: Martin Symon

Morová šleha



JAK MŮŽETE POMOCI?
Pomozte nám pomáhat
Platba PaySec
50 Kč
100 Kč
300 Kč
500 Kč
1 000 Kč
Partneři






Sponzoři

 




   

 

 
zapujcka



Partnerské organizace
 











spolecnost pro zvirata
 
Mediální partneři


 


 

 

 

Internetoví partneři


 

TOPlist