VSTUP POLICISTY KVŮLI TÝRANÉMU ZVÍŘETI

19.10.2011

Pro případné zájemce přikládáme příspěvek paní Hany Müllerové z Ústavu státu a práva Akademie věd ČR ve věci vstupu policisty do objektu chovatele z důvodu možného týrání zvířat.


POLICE ADMISSION ON THE GROUNDS OF ABUSED ANIMALS

VSTUP POLICISTY KVŮLI TÝRANÉMU ZVÍŘETI

Hana Müllerová mullerova@ilaw.cas.cz

Ústav státu a práva Akademie věd ČR

Institute of State and Law, Academy of Sciences of the Czech Republic

 

Summary

The Act on the Police of the Czech Republic empowers policemen to enter certain types of premises of the keeper even without his or her consent if there is a reasonable suspicion of animal abuse. The article deals with the description of relevant legal provisions and gives some remarks of their practical implementation.

Key words: legal protection of animals, Act on the Police, animal abuse, admission into keeper’s premises

Souhrn

Zákon o Policii ČR opravňuje policistu vstoupit při podezření na týrání zvířete do vymezených typů objektů chovatele i bez jeho souhlasu. Předmětem příspěvku je rozbor příslušného ustanovení a uvedení poznatků z jeho aplikace.

Klíčová slova: právní ochrana zvířat, zákon o policii, týrání zvířat, vstup do objektu chovatele

Úvod

Téma tohoto příspěvku, pravomoc příslušníka Policie ČR vstoupit kvůli týranému zvířeti do vymezených prostor i bez souhlasu majitele, je zaměřeno na poměrně úzkou právní problematiku, jejíž uplatnění připadá v úvahu při řešení případů týrání zvířat a jež může při řešení těchto případů napomoci nebo jejich běh urychlit.  Hlavním předmětem mého rozboru je ustanovení § 40 odst. 2 písm. c) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii ČR, a to zejména z hlediska možné součinnosti veterinárního orgánu s orgánem policie. Úvodem je však třeba konstatovat, že případy takové součinnosti jsou pouze jedním z  typů spolupráce orgánů zúčastněných na řešení případů týrání zvířat – v souvislosti s rozdělením kompetencí na tomto úseku dochází pravidelně ke spolupráci veterinárních orgánů s orgány obecních úřadů a rovněž s orgány Policie ČR i obecní policie. Právě pravomoc policisty podle zákona o Policii ČR je zajímavým relativně novým prostředkem právního řádu a proto stojí za pozornost uvést oprávnění, která poskytuje, i poznatky z jeho praktické aplikace.

Pravomoc orgánu policie podle § 40 zákona o Policii ČR

Platný zákon o Policii ČR v § 40 odst. 2 písm. c) opravňuje policistu mimo rámec trestního řízení vstoupit bez souhlasu uživatele na jeho pozemek nebo do tzv. jiného prostoru – nikoli tedy do obydlí – a provést tam potřebné úkony nebo jiná opatření, má-li důvodné podezření, že se tam nachází týrané zvíře. Toto oprávnění vypadá na první pohled pro možnost pomoci týraným zvířatům nadějně, ale při bližším zkoumání vzbuzuje některé otázky a nejasnosti. Podívejme se však nejdříve na historii této právní úpravy.

Předchozí zákon o Policii ČR (zákon č. 283/1991 Sb.) neobsahoval žádné ustanovení opravňující otevřít byt nebo jiný prostor z důvodu týraného zvířete. Při tvorbě nového zákona o policii zde byla vůle posílit ochranu zvířat před týráním právě i novou možností vstupu policisty, a to v původní verzi návrhu i do obydlí. Sněmovna se ovšem obávala, že by oprávnění policisty mohlo být v těchto případech zneužíváno, že podezření na týrání zvířat by se mohlo stát záminkou pro to, aby policisté násilně vstupovali bez souhlasu majitelů do jejich obydlí, a proto z návrhu možnost vstupu do obydlí kvůli týranému zvířeti v závěrečných fázích projednávání vyloučila. Výsledkem je však ustanovení poněkud nedokonalé po stránce formulační i obsahové.

a) K výkladu ustanovení

Ve znění § 40 zákona o Policii ČR stojí na jedné straně ústavně (Listinou základních práv a svobod) chráněná práva – právo na ochranu vlastnictví obecně (zákaz vstoupit bez souhlasu majitele na pozemek, do objektu) a na nedotknutelnost obydlí konkrétně, a na druhé straně vyjmenované zákonem chráněné zájmy (zejm. život, zdraví, veřejný pořádek a bezpečnost a také ochrana zvířat před týráním), kvůli nimž, ocitnou-li se tyto zájmy v bezprostředním ohrožení, je policistovi dovoleno výše uvedená ústavní práva prolomit. Základním znakem situací, na které toto ustanovení dopadá, je ohrožení a naléhavost, potřeba rychle zasáhnout ve prospěch chráněného zájmu (srov. zejm. slova „v případě, že věc nesnese odkladu“).

Účelem celého § 40 je zajistit odvrácení bezprostředního nebezpečí. Jeho účelem naopak není zajištění důkazů pro řízení, zajištění vstupu pro provedení standardní kontroly apod. Toto ustanovení je tedy oprávněním bezpečnostního, nikoliv procesního charakteru, což je důležité z hlediska jeho aplikace. Smyslem je umožnit vstup policisty bez ohledu na souhlas či nesouhlas uživatele objektu, tzn. tato osoba buď není přítomna a nemůže se tudíž vyjádřit anebo se vstupem nesouhlasí. S tím souvisí i možnost policisty překonat uzavření (uzamčení) daného prostoru případně i za použití síly.

Jednotlivé chráněné zájmy jsou tu ovšem odstupňovány podle důležitosti, kterou jim zákonodárce přisuzuje: kvůli těm významnějším (život a zdraví osob, veřejný pořádek a bezpečnost) lze prolomit i ochranu obydlí, zatímco zájem na ochraně zvířat před týráním shledal zákonodárce při vyvažování oproti zájmu na zachování nedotknutelnosti obydlí jako méně důležitý, a proto kvůli podezření na týrané zvíře nedotknutelnost obydlí prolomit nelze.  Za obydlí se přitom považuje „jakýkoliv fyzicky omezený prostor, kde fakticky žijí fyzické osoby, kde se rozvíjí soukromý a rodinný život; nejen tedy místnosti zkolaudované jako bytový prostor. Může jít tak i o prostory k bytu náležející, rekreační chalupy, chaty, zahradní domky, pokud slouží k trvalejšímu bydlení“ (Vangeli, 2009 - komentář k § 40, s. 165).

Ustanovení § 40 nepředepisuje policistovi, že by měl v těchto případech postupovat v součinnosti s jinými orgány, v případě odst. 2 písm. c) například s orgány ochrany zvířat. Z jeho znění je zřejmé, že policista nepotřebuje ani podnět orgánu ochrany zvířat ani doprovod veterinárního inspektora k tomu, aby mohl své oprávnění využít (resp. podle odst. 4 potřebuje doprovod nezúčastněné osoby, tou však může být kdokoli). Tím ovšem samozřejmě nemá být řečeno, že taková koordinace není možná, naopak se domnívám, že je v praxi naprosto žádoucí a v těch případech, kdy se daří orgánům ochrany zvířat navázat dobrou spolupráci s policejními orgány, je pak postihování případů týrání zvířat rychlejší a účinnější.

Záměrem předkladatele zákona bylo bezpochyby posílení ochrany zvířat před týráním. Zdá se mi velmi pravděpodobné, že důležitou součástí tohoto záměru byla původně právě možnost policisty vstoupit kvůli týranému zvířeti do obydlí i proti vůli nebo bez vědomí uživatele (chovatele). Veterinární inspektor totiž do objektu chovatele, kde je chováno zvíře, vstoupit za účelem provedení kontroly smí, a to i bez podezření na týrání zvířete (§ 25 zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání). Chovateli je pak uložena korespondující povinnost inspektorovi vstup umožnit. Ovšem v případě porušení posledně uvedené povinnosti ze strany chovatele zákon nedává pravomoc orgánu ochrany zvířat vymoci si vstup i proti vůli chovatele. Přitom toto porušení povinnosti umožnit vstup není trestáno jako správní delikt přímo podle zákona na ochranu zvířat proti týrání, ale je postižitelné pouze pořádkovou pokutou. Řešením pro orgány ochrany zvířat je v takových případech uložit chovateli povinnost zvíře předvést, jejíž porušení už pokutou přímo podle zákona na ochranu zvířat sankcionovatelné je (§ 27 odst. 1 písm. i).

Veterinární inspektor sám nemá oprávnění k tomu, aby v případě podezření na týrání zvířete v obydlí (a to se tedy týká zejména zvířat v zájmovém chovu), do něhož mu chovatel odpírá vstup, se ke zvířeti dostal proti jeho vůli. Právě původně navrhované znění § 40 by dávalo celé věci smysl v tom, že v případech podezření na týrání zvířete v obydlí dosahujícího intenzity, kdy lze hovořit slovy zákona o „důvodném podezření“ či o bezprostředním ohrožení zvířete, by to byl ne tedy sám veterinární inspektor, jemuž koneckonců skutečně překonávat odpor uživatele obydlí nenáleží, nýbrž příslušník policejního sboru, který by byl oprávněn v takových případech nesouhlas nebo nevědomost majitele překonat. Zdá se to o to logičtější, že ochranu zvířat před týráním zhodnotil zákonodárce jako natolik důležitou, že ji posílil v novém trestním zákoníku již dvěma skutkovými podstatami trestných činů. Bohužel však schválené znění je od původního odlišné, a tak včasná pomoc týraným zvířatům drženým v obydlí je v některých případech, jak praxe potvrzuje, značně problematická až nemožná.

Pojem „důvodného podezření“, který byl právě zmíněn, je ovšem zároveň jednou z nejproblematičtějších stránek tohoto ustanovení.  Na jeho existenci (a možnost jeho prokázání) je oprávnění vstupu vázáno. Takové podezření musí tedy už předem existovat a musí být dostatečně silné a reálné. Podle mého názoru to předpokládá, že policista buď obdržel oznámení od svědka, které je s to být podkladem pro důvodné podezření, včetně dostatečné důvěryhodnosti (např. podnět stejného obsahu od několika různých osob, fotodokumentace nebo jiný způsob prokázání apod.) anebo vlastními smysly (vidí, slyší, cítí) vnímá natolik intenzivně známky týrání, že situaci může zhodnotit jako důvodné podezření. Na týrání lze v zásadě usuzovat (z pohledu policisty) buď z chování samotného zvířete (jak vypadá a jak se chová, např. je poraněno) anebo z jednání chovatele; ohledně pojmu týrání je třeba vycházet z definice zákona na ochranu zvířat proti týrání. Dále, podezření uvedené intenzity musí být přítomno i v době vstupu policisty – není možné, aby policista takto vstoupil na základě oznámení, že např. před týdnem se v daném objektu něco dělo, pokud vše nasvědčuje tomu, že situace bezprostředního ohrožení není v době vstupu aktuální. Nicméně stále jde o pouhé podezření, a vlastní prokázání, zda toto podezření odpovídá skutečnosti, se nemůže odehrát jinak než přímým ohledáním na místě. Nelze tedy vyloučit, že v konkrétním případě bude důvodné podezření dostatečně podloženo (a vstup policisty tedy bude v souladu se zákonem), ale ve skutečnosti nebudou znaky týrání zvířete naplněny. Samotnými veterinárními orgány je uváděno, že značná část podnětů občanů, kteří oznamují domnělé týrání zvířat, je neopodstatněná a je projevem narušených mezilidských (sousedských) vztahů; z tohoto pohledu je proto požadavek dostatečné důvodnosti podezření zcela namístě a i zvažované oprávnění vstupu policisty do obydlí se jeví v poněkud jiném světle.

Konečně, jako velmi problematické se mi rovněž jeví, zejména v případě vstupu samotného policisty, jaké úkony na základě § 40 zákona o Policii ČR pak má nebo může na místě provádět. Ustanovení výslovně hovoří o tom, že je oprávněn „provést tam potřebné úkony nebo jiná opatření“. Důvodová zpráva hovoří o tom, že má jít pouze o úkony, které „slouží k odstranění naléhavého nebezpečí nebo k omezení dané osoby na svobodě“. Zhodnocení stavu zvířete a otázka správného následného postupu je však věcí odborného veterinárního posouzení; je tedy možné, že v řadě případů správným postupem ze strany policisty bude pouze urychlené vyrozumění příslušného veterinárního orgánu.

 

b) Ke vztahu k trestnímu řádu

Častou otázkou je v souvislosti s § 40 zákona o Policii ČR jeho vzájemný vztah s velmi podobným ustanovením trestního řádu (§ 83c). Lze poukázat na podobnost (resp. dublování), ale nikoli shodnost obou ustanovení. Přitom rozdíl spočívá mj. v absenci důvodu týraného zvířete pro vstup v trestním řádu. Podle dostupných komentářů i podle důvodové zprávy toto dublování není sice ideální, ale skutečným problémem by být nemělo. Jinak řečeno, obě ustanovení mohou působit paralelně vedle sebe. Jejich hlavní rozdíl spočívá v tom, že ustanovení v zákoně o Policii ČR se vztahuje pouze na příslušníky Policie ČR, zatímco dosah ustanovení trestního řádu je širší – vztahuje se i na jiné bezpečnostní sbory (např. jde o celní orgány, vězeňskou službu,  justiční stráž ad.). To je důvod, kterým je vysvětlována nutnost ponechat tato ustanovení v obou zákonech. Protože však ustanovení o týraném zvířeti se vyskytuje pouze v zákoně o Policii ČR, bude policista postupovat v případě takové potřeby vždy podle zákona o Policii; příslušníci jiných uvedených ozbrojených sborů tento typ oprávnění vstupu kvůli týranému zvířeti nemají.

 

c) K problematice ústavního zakotvení nedotknutelnosti obydlí

Listina základních práv a svobod v článku 12 stanoví, že „obydlí je nedotknutelné. Není dovoleno do něj vstoupit bez souhlasu toho, kdo v něm bydlí.“ Výjimkou z toho je domovní prohlídka, která je ovšem přípustná pouze pro účely trestního řízení, a to na příkaz soudce. Další výjimky může stanovit jen zákon; právě takovým zákonem je mj. § 40 zákona o Policii ČR. Listina v čl. 12 odst. 3 následně vyjmenovává okruh důvodů, které jsou jediné přípustné jako důvody pro výjimku z nedotknutelnosti obydlí. Jsou to: ochrana života nebo zdraví osob, ochrana práv a svobod druhých nebo odvrácení závažného ohrožení veřejné bezpečnosti a pořádku. Aby bylo možné kvůli týranému zvířeti porušit nedotknutelnost obydlí, musel by tento důvod odpovídat některému z bodů v tomto výčtu. Je ale evidentní, že týrání zvířete tam lze podřadit skutečně těžko. Jediné eventuelně schůdné řešení spatřuji v extenzivním (širokém) výkladu závažného ohrožení veřejného pořádku, tedy v takovém výkladu, že i týrání zvířete odehrávající se neveřejně mezi čtyřmi stěnami chovatelova obydlí je způsobilé závažně ohrozit veřejný pořádek. Je ale otázkou, zda by takto široký výklad byl obhajitelný. V této souvislosti nutně vyvstává otázka, zda policistovo oprávnění kvůli týranému zvířeti vstoupit násilím do obydlí by v případě jeho zakotvení nezaložilo rozpor s Listinou. Domnívám se, že to rozhodně není vyloučeno. Jak je vidět, problém je tedy složitější a je možné, že pouhou novelou zákona o Policii ČR do původně navrhované podoby řešitelný není.

 

d) Praktické využívání pravomoci policisty ke vstupu

V následujících pasážích jsou shrnuty základní praktické poznatky k uvedené problematice, zejména co do součinnosti s orgány policie, za jejichž poskytnutí autorka děkuje krajským veterinárním správám. Poznatky od samotné Policie ČR nejsou bohužel k dispozici a není tedy známo například, jak často je zkoumané ustanovení využíváno příslušníky policie bez součinnosti s orgány ochrany zvířat.

Využití § 40 zákona o Policii ČR při koordinovaném postupu orgánu policie a veterinárního orgánu se děje řádově pouze v několika případech (cca 3-5 v jednotlivých krajích) ročně. Pokud již toto ustanovení bylo využito, bylo však konstatováno jeho pozitivní přispění v rámci řešení případu. Význam spolupráce s policií obecně (tj. včetně spolupráce založené na § 135 správního řádu) je spatřován jednak v dosažení rychlejšího či efektivnějšího řešení případu a v zajištění bezpečnosti pracovníka veterinárního orgánu (využívá se zejména v případech, kdy byl veterinární orgán předem upozorněn na možnou agresivitu chovatele), ale rovněž v určitém psychologickém efektu přítomnosti policisty: ta často bez dalšího přiměje kontrolovanou osobu ke spolupráci. Na druhou stranu je zmiňována jistá zdrženlivost při zvažování využití § 40 ze strany policie, zejména z důvodu problematického výkladu naplnění znaku důvodného podezření. Celkově je tedy třeba říci, že toto ustanovení je využíváno málo či výjimečně. Důvody nízké četnosti využití mohou být, jak se zdá, zhruba trojího druhu: a) využití ustanovení není třeba často, protože jsou využívány jiné prostředky právní úpravy nebo je četnost takto intenzívní nespolupráce chovatele spíše nízká; b) ustanovení je formulováno problematicky, zejména co do výkladu pojmu důvodné podezření, takže je lze užít jen v malém procentu případů; c) ustanovení se nevztahuje na obydlí, kde jsou nejcitelnější problémy.

Poněkud nad rámec rozboru § 40 zákona o Policii ČR lze uvést, že právě případy zvířat týraných v uzavřeném objektu kvalifikovaném jako obydlí se zdají být z hlediska právní úpravy těžko řešitelným problémem. Přitom tyto  případy jsou hned dvojího typu: jde jednak o držení zvířete v uzavřeném objektu bez přítomnosti majitele, kde pro zvíře není zajištěna potrava, voda a další důležité podmínky, jednak o odpírání vstupu veterinárního inspektora, případně i předvedení zvířete ze strany chovatele, eventuelně tvrzení, že zvíře v bytě není. Je logické, že rozšíření oprávnění vstupu policie i na obydlí je spatřováno jako možné řešení. Vzhledem k tomu, co bylo výše uvedeno, ale takové řešení asi nebude legislativně možné. Za situace, kdy není umožněno provést kontrolu a tudíž prokázat případné týrání, lze pochopitelně těžko shromáždit podklady nutné např. pro zahájení trestního řízení tak, aby situace mohla být řešena po právní stránce povolením domovní prohlídky. Nehledě na to, že lze i těžko pomoci samotnému zvířeti, jemuž tak mohou hrozit následky na zdraví nebo v závažnějších případech smrt utýráním. Z tohoto pohledu platná právní úprava poněkud připomíná bludný kruh.

Závěr

Ustanovení zákona o Policii ČR opravňující policistu vstoupit i bez souhlasu majitele na jeho pozemek nebo do tzv. jiného prostoru při důvodném podezření, že se tam vyskytuje týrané zvíře, je relativně novou součástí české právní úpravy ochrany zvířat, a může být každopádně přínosem v boji proti jejich týrání. Pro činnost veterinárních orgánů může být toto ustanovení při využití součinnosti s policií přínosné – v případě prokázaného týrání může urychlit řešení vedoucí k pomoci zvířeti a k potrestání pachatele. Na druhou stranu však tím, že se nevztahuje na vstup policisty do obydlí, neřeší významnou část problémů, které v praxi nastávají, a rovněž dosavadní relativně nízká četnost využití tohoto ustanovení poukazuje na jeho problematickou konstrukci.

Nicméně případy, kdy právo vstupu bylo při řešení případů týrání zvířat úspěšně využito, hovoří pro snahu popisované interpretační obtíže překonávat a toto ustanovení využívat. Zde je pak nutno zdůraznit důležitost „lidského faktoru“ při aplikaci této právní úpravy: vzájemná spolupráce všech orgánů nadaných pravomocemi na úseku ochrany zvířat proti týrání je klíčová, protože z rozdělení jejich kompetencí vyplývá, že právě při jejich vzájemné součinnosti lze dosáhnout nejlepších výsledků pro praktickou ochranu zvířat z hlediska její včasnosti i účinnosti.

Své závěry ohledně problematičnosti stávající právní úpravy v případě chovu týraného zvířete v obydlí si pak dovoluji uzavřít poznámkou týkající se chystané rekodifikace občanského práva. Podle mého názoru je otázkou, zda taková podoba právní úpravy, kdy v určitých typech případů neexistuje zákonná možnost zajistit včasnou pomoc závažně týranému zvířeti, obstojí i po případném schválení nového občanského zákoníku – v něm se deklaruje, že živé zvíře není věc, což právní status zvířete oproti současnému stavu významným způsobem vyvyšuje.

 

Tento příspěvek byl zpracován v rámci řešení projektu GA ČR 407/08/1053 „Právní úprava ochrany zvířat a péče o ně (aspekty mezinárodní, komunitární, vnitrostátní)“.

 

Literatura

Anonym: Důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona o Policii ČR

Hendrych, D. a kol. (2009): Právnický slovník. C.H. Beck, 3. vydání.

Šámal, P. a kol. (2009): Trestní zákoník (EVK). C.H.Beck, 1.vydání.

Vangeli, B. (2009): Zákon o Policii České republiky. Nakladatelství C.H.Beck., 1. vydání.

JAK MŮŽETE POMOCI?
Pomozte nám pomáhat
Platba PaySec
50 Kč
100 Kč
300 Kč
500 Kč
1 000 Kč
Partneři






Sponzoři

 




   

 

 
zapujcka



Partnerské organizace
 











spolecnost pro zvirata
 
Mediální partneři


 


 

 

 

Internetoví partneři


 

TOPlist