Zákony jasně mluví o  zákazu volného pobíhání psů v honitbě z důvodu ochrany zvěře. Z tohoto důvodu je nejlepší chránit své zvíře a předejít tomuto jeho řádným zabezpečením. Řešit takový případ až po samotném činu bývá pro zvíře často opravdu pozdě.

Dle platného zákona o myslivosti je v honitbě zákaz volného pobíhání psů z důvodu ochrany zvěře. K zajišťování dodržování těchto a jiných povinností osob pohybujících se v honitbě se zřizuje myslivecká stráž. Myslivecká stráž je dle ustanovení § 14 odst. 1 písmene e) zákona o myslivosti oprávněna usmrcovat v honitbě toulavé psy, kteří mimo vliv svého vedoucího
ve vzdálenosti větší než 200 m od nejbližší nemovitosti sloužící k bydlení pronásledují zvěř; pokud je tato nemovitost umístěna na oploceném pozemku, počítá se vzdálenost od jeho oplocení. Toto oprávnění se nevztahuje na psy ovčáckých a loveckých plemen, na psy slepecké, zdravotnické, záchranářské a služební; tj. pokud je bílým obojkem myšleno označení psa jako záchranářského nebo zdravotnického či slepeckého, nesmí jej myslivecká stráž zastřelit. Taktéž nesmí zastřelit psa loveckého, ovčáckého a služebního. Pokud pes jakýkoliv jiný, než je uvedeno shora bude bez vlivu svého majitele pronásledovat zvěř, dále od obydlí než 200 m, je myslivecká stráž oprávněna psa zastřelit.

Co na to říká zákon?

Za zájem chráněný zákonem je nutno u zastřelení psa rozumět majetkovou škodu způsobenou tím jeho držiteli /zničení věci/. Za zájem chráněný zákonem u myslivce je nutno rozumět existence zranění psem nebo hrozba tohoto zranění. Univerzální návod nikdo nepodá. Jestliže pes pouze štěká a obíhá myslivce ve vzdálenosti do dvou metrů, lze nebezpečí pravděpodobně odvrátit výstřelem do vzduchu. Jestliže to nepomůže, pak teprve po útoku psa, při kterém pes roztrhne oděv nebo i povrchově zraní myslivce, jsou dány podmínky nutné obrany při jeho usmrcení. Podle § 13 zákona č. 140/1961 Sb. /trestního zákona/ čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný tímto zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Podle § 2 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, přestupkem není jednání, jímž někdo odvrací a) přiměřeným způsobem přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný zákonem nebo b) nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému zákonem, jestliže tímto jednáním nebyl způsoben zřejmě stejně závažný následek než ten, který hrozil, a toto nebezpečí nebylo možno v dané situaci odvrátit jinak.

Vytisknout článek Poslat článek emailem