Rozhovor s dr.Janem Čejkou z USA

Přijel v letošním květnu na Mezinárodní festival filmů za práva zvířat OTEVŘI OČ!, aby tu převzal Cenu za celoživotní přínos v práci k ochraně zvířat. I při jen několikadenním kontaktu s ním bylo jasné, že typické jsou pro tohoto nenápadného muže vlastnosti, které spolu nechodívají vždy společně – skromnost, vytrvalý zájem o problematiku ochrany zvířat, vzdělanost a pracovitost.

Dr.Čejka vystudoval chemii v Praze a poté pracoval jako biochemik.V roce 1968 odešel do Spojených států, kde se habilitoval v oboru klinické chemie a podílel se na výzkumu nemocí dětí v dětské nemocnici v Detroitu. Řadu let byl členem vědecké poradní komise při organizaci Humane Society of the United States.Spolupracuje s celonárodními a zahraničními organizacemi pro ochranu zvířat a sponzoruje jejich práci. Zasloužil se m.j. o české vydání knih Osvobození zvířat, Věčná Treblinka a Jejich jest království.

Dnes vám tedy přinášíme rozhovor s tímto ochráncem zvířat – a chci vás, čtenáře, požádat: nečtěte ho ve spěchu. Třeba vás napadnou podobné – a možná nové – otázky.

A třeba právě ty, které dáte vy sami sobě, budou ty vůbec nejdůležitější.

Při setkání s dr. Janem Čejkou jsem si nemohla nepřipomenout poslední z „Devíti svobod zvířat“:

„Nedopusť, člověče, aby má oddanost a láska k tobě zahanbila rozhodnutí tvého rozumu!“

Myslím, že na konci tohoto rozhovoru i vy pochopíte, proč…

AH: Každý z nás, kterému osud zvířat není lhostejný a který ať jakýmkoliv způsobem pracuje pro jejich ochranu, prošel údobím poznávání a osobního rozhodování, jak nejlépe a v které oblasti nejúčinněji přispět ke zlepšení jejich těžkého údělu. Jaká byla ta Tvoje cesta poznávání?

JČ: Byla to cesta dost nerovná a nevzpomínám si dobře ani na její začátek. Bylo to někdy na počátku 90tých let - tehdy jsem již pomáhal jako dobrovolník v jednom ze soukromých útulků pro opuštěná zvířata - kdy se mi otevřely oči k velkému utrpení, kterým zvířata v té naší "civilizované" společnosti procházejí. Bylo to při návštěvě detroitského městského útulku, spíše jakéhosi koncentračního tábora pro zvířata, kde jsem se seznámil se způsoby, jakými je s potulnými a opuštěnými zvířaty zacházeno a obzvláště jakým nehumánním způsobem jsou tito ubožáci likvidováni. Konšelé města vyslechli moji zprávu o nutnosti nápravy i moje požadavky, a teprve po zásahu politicky vlivných osob se podařilo dosáhnout alespoň těch nejnutnějších náprav, zejména zákazu používání plynových komor k hromadnému usmrcování zvířat.

 Časem přibyly další akce. Spolu s malou skupinou mladých aktivistů jsem se účastnil demonstrací proti užívání zvířat v cirkusech a k výrobě kožešin. Časté byly i demonstrace proti lovení a chytání zvířat do pastí, zvláště tady v Michiganu tak oblíbených "sportů". Rozdávání brožur a letáků na ulici a u stánků při různých festivalech a výstavách je též účinné a stále v tomto úsilí pokračuji; jen ze zoologické zahrady mě s mými letáky po kratší době vyhnali, obrazy v pastích a na farmách mučených zvířat příliš narušovaly pohodu návštěvníků. A těžko bych spočítal dopisy, které jsem za ta léta rozeslal v úsilí přimět členy kongresu v Michiganu a federální zákonodárce ve Washingtonu k zavedení zákonů na ochranu zvířat, a to především zvířat hospodářských, jejichž utrpení je tak nezměrné a většině lidí zcela neznámé.

AH: Petice, podpisové akce a referenda často mají značnou účinnost. Máš s těmito prostředky práce pro ochranu zvířat nějaké zkušenosti?

JČ: Sbírání podpisů na různé petice jsem se zúčastnil několikrát. Je to velmi účinný způsob, jak přinutit různé instituce či zákonodárce ke změně status quo a navíc dát lidem na vědomí, jak je se zvířaty v jednotlivých oblastech zacházeno; je neuvěřitelné, jak málo lidí vůbec ví, jakým utrpením procházejí obzvláště hospodářská zvířata, jakým krutostem jsou vystavena zvířata na kožešinových farmách, při lovení a chytání do pastí, drezůrách v cirkusech, v pokusných laboratořích. Tisíce podpisů jsme nasbírali, převážně v nijak zvlášť bezpečných černošských čtvrtích Detroitu, na podporu humánní eutanazie opuštěných zvířat v městském útulku. Dvě nedávná referenda pro zákaz střílení hrdliček a používání psů při lovení medvědů v Michiganu vyžadovala skoro jeden milion podpisů. Hrdličky se nám podařilo zachránit a rozhněvali jsme mnoho lovců, pro které právě tito ptáci jsou zde velmi oblíbenými terči; v ostatních státech jich zmrzačí nebo zabijí nespočetné miliony každým rokem. Referendum na ochranu medvědů díky intrikám mocné lovecké lobby nakonec bohužel neprošlo.

AH: Vystudoval jsi chemii, pracoval v nemocnicích v Praze a později v Americe, účastnil se výzkumu dětských nemocí. Ovlivnilo Tvoje zaměstnání nějakým způsobem Tvoji práci v ochraně zvířat?

JČ: Při své práci jsem zvířata k pokusům ani k jiným účelům nikdy nepoužil. Vím však dobře, co se za zavřenými dveřmi laboratoří děje a jak velkým utrpením laboratorní zvířata procházejí. O mnohém jsem se dozvěděl později, když jsem jako člen vědecké poradní komise při Humane Society of the United States (HSUS) ve Washingtonu měl možnost studovat návody týkající se výuky na univerzitách a provádění pokusů na zvířatech. Díky ověřeným, dnes dostupným alternativním metodám při výuce studentů a provádění pokusů, je používání laboratorních zvířat v přečetných případech naprosto neospravedlnitelné. Obzvláště hanebné je používání zvířat, a to dokonce i primátů, našich nejbližších příbuzných, v četných vědeckých pracovištích, průmyslových a vojenských laboratořích při pokusech, které jsou duplicitní, špatně naplánované a často nedokončené. Mnohdy zaměřené pouze na získání dalších grantů či akademického povýšení, a při experimentech, které mají pochybný vědecký význam nebo jsou dokonce zcela bezvýznamné. Moje kritika nehumánního, takřka středověkého přístupu ke zvířatům, kterou jsem uveřejnil v jednom známém lékařském časopise, se samozřejmě setkala s hněvem experimentátorů a vedení nemocnice mi doporučilo, pod pohrůžkou ztráty zaměstnání, podobných veřejných kritik zanechat. Lze jen doufat, že postupné zavádění alternativních metod a narůstající morální uvědomělost studentů i vědeckých pracovníků, jakož i tlak organizací proti pokusům na zvířatech jednou provždy vivisekci ukončí. Nikdy jsem nedělal rozdíl mezi utrpením lidí a utrpením zvířat; jejich vnímání bolesti, schopnost trpět a jejich emoce jsou prakticky neodlišitelné od našich. A tak i ta moje práce v nemocničním prostředí do značné míry podpořila moje snahy zvířatům v jejich strádání pomáhat.

AH: Z odporu k bezcitnému systému vykořisťování a zneužívání zvířat ochránci zvířat někdy zvolí radikální řešení, riskují svoje zaměstnání a dokonce i svobodu. Zajímal by mě Tvůj názor na ochránce zvířat, kteří se k problému staví militantně.

JČ: Těmto lidem rozumím; hněv a pocit vlastní bezmocnosti vůči krutému systému někdy člověka přinutí použít radikálních metod. Tady u nás tyto lidi dokonce nazývají teroristy a jako s teroristy s nimi i zacházejí. Staví je na úroveň lidí, kteří pro svou domnělou jedinečnost a správnost svého přesvědčení neváhají druhé i zabíjet. Pokud vím, žádný z těch "militantních" ochránců zvířat žádnému živému tvoru nikdy neublížil a jen doufám, že se tito mladí lidé k nějakému násilnému činu ani v budoucnosti svést nedají. Vždyť právě nenásilí je zásadou, kterou musí tito aktivisté při svých akcích dodržovat především. Zrušení otroctví, emancipace žen, zrovnoprávnění černochů s bělochy a jiné sociální nespravedlnosti byly vždy podpořeny lidmi, kteří neváhali použít radikální metody a obětovat dokonce i svoji svobodu a život za spravedlivou věc. Osvobozovací akce ochránců zvířat samozřejmě často znamenají pro vykořisťovatele ekonomické ztráty, které bohužel mají někdy negativní dopad a u některých lidí vyvolají odpor či odsouzení. Je to však právě díky těm "krádežím" zmučených zvířat z klecí a hrůzných podmínek velkochovů, v mediích zveřejňovaným dokumentům získaným pomocí skrytých kamer a díky svědectví těch, kteří měli odvahu na farmách, jatkách a jiných místech utrpení zvířat pracovat, že se lidé dozvědí - mnohdy vůbec poprvé - o krutostech na zvířatech páchaných. Mám obdiv k těm, kteří tímto způsobem lidem otevírají oči. Je to jeden z účinných způsobů vzdělávání lidí, kterého je tolik potřeba.

AH: Zasloužil jsi se o české vydání několika knih o morálním postavení zvířat a naší odpovědnosti za jejich ochranu. Co Tě k tomu přivedlo?

JČ: Především to, že na knižním trhu tyto knihy chyběly a že jsem je pokládal pro české čtenáře za velmi potřebné. Kniha "Osvobození zvířat" filozofa Peter Singera, přeložená do mnoha světových jazyků, oslovila miliony lidí na celém světě, doslova změnila jejich život a přivedla mnohé z nich k vegetariánství. Doufal jsem, že podobně osloví i české čtenáře svým svědectvím a důkazy morálního postavení zvířat coby cítících a bolest vnímajících tvorů, a na příkladech nesčetných zločinů na zvířatech páchaných je přivede k poznání nemorálnosti soudobého vykořisťování zvířat a k větší odpovědnosti za jejich ochranu. Na tuto knihu navázala "Věčná Treblinka", v níž prof. Patterson tak jedinečným způsobem srovnává utrpení a ponižování lidí s utrpením a zločiny, kterých se my dnes dopouštíme na zvířatech, stejně nevinných a bezmocných tvorech. Logickým pokračováním a doplněním těchto dvou knih je knížka "Jejich jest království", která je souborem kapitol, které jsem vybral ze tří nedávno vydaných knih o životě, osudu a emocionálních schopnostech hospodářských zvířat. Takřka neuvěřitelný rozměr a hloubka utrpení hospodářských zvířat, zdaleka přesahující všechno ostatní utrpení zvířatům lidmi způsobované, je hlavní motivací mojí současné práce.

AH: Tedy humánní výchova a vzdělávání jsou jedny z nejdůležitějších způsobů, jak utrpení zvířat zmírnit.

JČ: Ano, humánní výchova, v rodině i na školách, a sebevzdělávání jsou tolik důležité. Jsou však jenom tím prvním krokem. On se totiž člověk musí tím, o čem se poučí, taky řídit a podle toho i jednat; prostě všechna ta znalost se musí nějak "dotknout srdce", jinak je k ničemu. Sám jsem se vzdal masa a všech ostatních výrobků ze zvířat odvozených někdy před patnácti léty, když jsem se poučil o všem tom utrpení a krutostech, kterým jsou hospodářská zvířata vystavena po celý svůj život na farmách, při jejich transportu a na jatkách. Nechci a není to ani možné při této příležitosti podrobněji popisovat, jak nelidským způsobem je se zvířaty v zemědělství a ostatních zařízeních zacházeno. Ačkoliv informace o tom jsou dnes všem snadno dostupné, drtivá většina lidí však nemá zájem se o tom poučit a má jen mlhavé představy o životě miliard zvířat, která jim slouží za potravu a k tolika jiným účelům, dokonce i k zábavě. Žijeme uprostřed nového holocaustu neuvěřitelných rozměrů a je tragické, že o něm při vší té dnešní honbě za materiálními potřebami a zábavou prakticky nikdo ani neví.

AH: Mluvíš o krutostech, kterých se společnost dopouští zvláště na zvířatech hospodářských. Zajímal by mě Tvůj názor na výrobky "humánně" připravené, o kterých teď často slyšíme. 

JČ: S velkou radostí vítám jakýkoliv nový zákon a nařízení, které umožní hospodářským zvířatům o něco snesitelnější život, ať jde o vysvobození z klecí, zákaz bolestivých procedur prováděných bez umrtvení či reformy, kterých díky rostoucí uvědomělosti lidí stále přibývá. Avšak označovat výrobky ze zvířat o něco méně týraných nálepkami "humánně pěstované", "organicky vyrobené" či "zaručeně humánní" je jen dalším velmi chytrým výmyslem agrobyznysu k uklidnění svědomí spotřebitelů a nabytí ještě větších zisků. Uvedu jenom malý příklad: podle nařízení amerického drůbežářského průmyslu nemá počet slepic s vykloubenými nebo zlomenými křídly a pařáty přestoupit 10 procent a počet živých slepic vhazovaných do vařící vody za účelem odstranění peří nemá být vyšší než 2 procenta. I když pomineme skutečnost, že tato čísla jsou v praxi často mnohem vyšší, jde tedy o 2,5 milionu zraněných slepic a půl milionu slepic uvařených zaživa každičký den. Přesto však zvíře, které prošlo tak velkým utrpením a bylo navíc často podrobeno záměrným krutostem zemědělských a jatečních dělníků, je nakonec označeno jako "humánně pěstované". Je to velký podvod a zločin. Způsoby, jakými se nakládá s ostatními zvířaty, nejsou nijak odlišné; příklad, který jsem uvedl, je pouze jeden z mnoha, které jsou v agrobyznysu zcela běžné a bohužel spotřebitelům naprosto neznámé. Jediným způsobem, jak hospodářským zvířatům opravdu pomoct od všeho toho utrpení je samozřejmě přijetí přísně vegetariánské stravy, tedy vzdát se masa, mléka, mléčných výrobků a vajec. To je zároveň moc prospěšné jak pro zdraví člověka tak i přírody, která je právě díky chovu hospodářských zvířat nezměrně ničena. 

AH: O mnohých jiných případech vykořisťování a zneužívání zvířat jsme nemluvili a jen doufám, že k tomu brzo budeme mít opět příležitost. Rád bys k tomu, o čem jsme tu mluvili, ještě něco dodal?

JČ: Rád bych řekl vám všem, kteří tam doma zvířatům pomáháte a pracujete pro jejich ochranu, abyste se navzdory všelijakému nepochopení a zklamání práce pro tyto naše bližní nevzdávali. Zvířata nemají žádnou moc, žádné zastoupení a ani hlas, aby se sama bránila a za sebe promluvila; my jsme jejich jediným hlasem a jejich jedinou nadějí. Jednou jsi mě požádala, abych z knížky "Království" něco přečetl. Tak snad jen tu krátkou výzvu až na samém konci, kterou si sám často připomínám: "Jak bychom vůbec mohli v noci spát při vědomí, že náš bližní, člověk nebo zvíře, nevýslovně trpí, aniž bychom učinili vše co je v našich silách, abychom jeho utrpení zmírnili. Cena za takový klidný spánek není vysoká, zatímco odplata za naši lhostejnost může být katastrofální. Buďme moudří, spravedliví a soucitní. Nic jiného nepomůže".

A děkuji Ti za tento rozhovor.

Vytisknout článek Poslat článek emailem